DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

Holčičko moje pošetilá. Bude ti devět a stejně tě děsí, že sis ještě nevybrala budoucí zaměstnání. Trápíš se tím tak opravdově a hluboce, že se tomu ani nedokážu smát.

Máš všechny cesty před sebou. Můžeš jít kteroukoli z nich.

Máš nás a my tě podržíme. Jsme tvoje základy, na kterých postavíš svůj vzdušný zámek.

Nehledej práci, nejsi na to stavěná, práce ubíjí a unavuje. Ty musíš hledat poslání. Najít tu správnou vášeň, co tě požene vpřed. A až ji najdeš, bude úplně jedno jestli se staneš všehovědkyní nebo cukrářkou. Protože pak se díky tobě stane svět o kousek lepším místem.

„Jmenuji se Trnilam,“ představil se. „Rád bych Lučné vrchy zbavil té hrůzy, která nás tři málem zahubila…“ nadechoval se, aby zmínil Vajgorovu pomoc. Hlavně však potřeboval uctivě vypoklonkoval Borlana, neboť by se jim tam pouze pletl. Jenže Borlan mu skočil do řeči.

„Jdu s vámi! Pokud víte, jak tu hrůzu zastavit, řekněte a můj meč vykoná své dílo!“

Málem si povzdechl nahlas. Na jazyk mu přitancovalo dávné, asi už zapomenuté přísloví: hlavně děvče nepracuj. Nic nedělej, abys to nepokazil. Moc dobře věděl, že netvor může Borlana snadno použít proti nim a navíc Borlan ani nemá, jak jim při střetu pomoci.

Ušlapal si místečko na slámě a sedl si. Pozoroval slepice a okýnkem rozruch venku. Neutichal ani zdaleka. Přijížděla další auta a Alex neměl šanci se vytratit.

Opřel se o stěnu ve špinavém kurníku a zmohla ho únava.

Alexe začaly probouzet sluneční paprsky chladného rána.

Vtom ho napadlo, aby si majitelka domečku ráno nepřišla posbírat čerstvá vejce do kurníku. Na ulici bylo pořád rušno a on nemohl utéct.

"Hlavně ať ta bába dneska zůstane doma, ty vajíčka si může posbírat jindy." modlil se Alex.

"Já jí je za to nepošlapu."

Jako by jeho prosby někdo vyslyšel. Paní domu na vajíčka zapomněla.

"Nevypadáš dobře, Margaret," zamračí se Hawkeye, "jistěže vypadáš úžasně, ale zdá se, že máš horečku."

"Nesmysl," odsekne Margaret, než se sesune k zemi.

*

"Prostě mě pusťte, ať můžu pomoct," rozkašle se Margaret.

"Máš ošklivou chřipku. Pomoct můžeš leda někomu do hrobu," odvětí Frank.

"Franku? Je ti zle?" znepokojeně se ptá B. J.

"Nic mi..."

"Ten záchvat příčetnosti byl podezřelý," svítí mu Hawkeye zkoumavě do oka.

*

"Potřebuju jít pracovat."

"Á, pacient si myslí, že je zdravotník. Což sice... je, ale stejně je vedle."

"Sestry mě potřebují!"

"A ty potřebuješ klid. Na lůžku. Pokusíme se zajistit, aby následné zhroucení světa proběhlo poklidně."

Často si z ní dělali legraci, že se s majorskými frčkami narodila.

Byla armádní spratek a bylo naprosto přirozené udělat kariéru v armádě.

Stala se sestrou a dopracovala se k důstojnické hodnosti. Její vrstevnice byly ženami v domácnosti. Nepracovaly, ale pro Margaret to mělo daleko ke svobodě.

Možná by ji čekal stejný osud, kdyby nevyrůstala v jednom armádním táboře za druhém.

Kdyby žila v bílém domě s velkým stromem s houpačkou, co jí vyrobil táta.

Někdy pocítila lítost, ale pak na ty ženy pomyslela a byla ráda, že příčetnou ji drží tvrdá realita a ne benzedrin a léky na spaní.

Hovor.
Šoupání židlí.
Kroky.
Ticho.
Opatrně na škvírku otevřel oči. Je sám aby mohl začít pracovat na poutech?
Nebyl.
Pohledná rusovláska se na něj usmála, tak hezky. Její žlutooranžové oči ji zařazovaly mezi démony, ale ten nevinný výraz v mladičké tváři, to, že ji tu nechali... bude Přeměněná teprve krátce.
Díťátko, pomyslel si z nadhledu dvou set let.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl.
Polekaně ucouvla.
„Mě se nemusíš bát...“
„Kdo jsi?“ zeptala se, nevinné oči široce otevřené.

Démoni mají různé talenty.
Racek je stratég. Vran je zbraň. Jezevec zásobovač.
Liška, jak jen může, se námaze vyhýbá.
Ale tohle je zábava.
 

Dorothie vší silou zabrala za kliku. 

Tvrdohlavá tyč se ani nepohnula.

Mladá žena se zhluboka nadechla, zapojila svaly paží, zad i nohou. Klika povolila.

Dorothie nečekala tak rychlou kapitulaci, ztratila rovnováhu a spadla na zem. 

Bláto čvachtlo.

Jak tak ležela, vzpomínala na slova svojí matky. "Taková práce se k tobě nehodí, Dorothie. Jsi dcera earla. Přece se nebudeš zabývat manuální prací. Najdi si třeba nějakou charitu, nebo školský ústav..."

"Tohle je taky charita, mami," řekla sama pro sebe, když se zvedla z bahna a očistila si ruce. Zatočila klikou a motor sanitky spustil svůj rytmus, který skoro přehlušil nedalekou dělostřelbu.

Odpoledne přišel na kontrolu Josef. 

"Jak se cítíš, Danieli?" ptal se.

"Jako moucha s utrženými křídly," zašklebil se Daniel. Vyškrábal se do sedu.

"Tak mi ta tvá křidélka ukaž," pobídl ho Josef a natáhl se po Danielově paži. Změřil mu tep, tlak i obsah kyslíku v krvi. Potom vytáhl malý přístroj, který mu přiložil ke krku.

"Máš málo kyslíku. Budeš muset na vzduch," oznámil pak.

"Tak mě pusť do práce." zkusil to Daniel.

"Ani náhodou. Žádná práce, chlapče. Minimálně týden," zazněl nekompromisní příkaz.

"Ale..."

"Žádné ale. Postav se!" přikazoval Josef dál.

Daniel to zkusil, ale bez opory ještě stát nedokázal.

„Laskavost?” Nora na něj hledí jako na idiota. „Přišla jsem, protože se házíš marod, kdykoli přijde někdo z UBRMu, a protože ses prý vyptával na mě. Jestli očekáváš, že pro tebe hnu prstem, pak ses přepočítal.”
„Strčila jsi mi do hlavy cizí trauma. Víš, čí je. Chci s ním mluvit. Máš nadání, používej ho. Přiměj ho, aby přišel. Jména předám jemu.”
„Kolik těch prášků bereš?”
„Cože?”
„Nemohl ses normálně zeptat?” 
„Cože?” 
„Nějak ses zasekl.” Nora se zjevně baví. „Dej mi chvilku.”
Vrátí se za pár minut. 
„Může dorazit ještě dnes.”
„To je nějaký trik, že?”
„Není. Začni ten seznam psát.”

Brzy zastavuješ a upravuješ si lepicí pásku na botě. Je vlhko, nedrží.
Vystoupáš kopánek, který zbytečně děsí mnoho chodců, sesuješ se po štěrku do podchodu pod železnici a už jsi na vozové cestě. Po té půjdeš dobrých osm kilometrů.
Je to jeden z nejnudnějších úseků. Kopce jsou vysoké a daleko, cesta zdánlivě neubývá. 
Jenže dneska jakoby to vůbec nevadilo.
Zase si připadáš jako Bilbo.
Bridge of Orchy je tu nějak brzo, je půl dvanácté. Dobrý čas.
Hotel otevírá pozítří, ale restaurace už třeba funguje?
Kdepak.
Pohlédneš dovnitř, tvé oči se střetnou s pohledem znuděné servírky.
Podpírá stůl.
Času má dost.