DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

"Dobrý den," slušně pozdravil strážmistr Vajzhaupt, když vstoupil do Ellas Marketu. Protopsaltisovi rovnali do regálů zboží a uklízeli, překvapení, že je zatím ještě nikdo nevyloupil.

"Dneska jsem zatknul vaše lupiče," pokračoval strážmistr. "Jednomu mám koupit, hm, balkavu."

"Baklavu," opravila ho malá Eleni a hned ji začala balit.

"Nespěchej, holčičko, odpočiň si, nepracuj pořád," brzdila ji Martha. "Po tom všem..."

Eleni jí skočila do řeči: "Zabalím k tomu i pistol pana detektýva, pane policajte."

"Proč u nás loupili?" vyzvídal Aristides.

"To plukovník zjistí, nebojte se."

"No, to se o ně trochu bojím."

"Až pan detektýv loupežníky zabije, může přijít na šachy?"

"Dítě moje nešťastný!" spínala ruce Růžena Vopršálková, když její dcera zakopla na schodech před krámem a upadla. S dítětem upadly i tři jogurty, které nešťastnice zrovna strkala do tašky. Byly jahodové.

"Alenko! Jsi celá?" zajímala se matka. 

"Mám jogurt v koleni!" kvílela dívčina. Z rány na koleni odkapával jogurt smíšený s krví. 

"Magdaleno!" křikla paní Vopršálková. "Prosím vodu a dezinfekci. A kartáček!"

"Kartáček ne!" bránila se Alenka.

"Neboj, bude to bolet jen chvíli," uklidňovala Alenku Magdalena Vytáčková. 

"Drž!" přikázala matka. Z následného řevu by ohluchl i mrtvý.

"Děvče, ty nikdy nepracuj jako prodavačku, Tu bolí nohy pořád," prohlásila matka suše.

Miluju svojí práci. I ti nejzavilejší pracanti odcházejí kolem desáté, a zhruba do páté ranní je tu klid. Noční recepci jsem si vzala dobrovolně, píšu totiž román. Bude se odehrávat tady, v ústředí FBI. 

Vrznutí dveří. Hmátnu po služební pistoli, vyskočím ze židle.... Uf! To je jen místní blázen. Jmenuje se Fox, často sem chodí právě v noci. Lidé říkají, že loví strašidla. Rozhodně sám jako strašidlo vypadá. 

Zamává mi. Mávnu na něj, ať pokračuje. Kvůli němu tedy určitě nepůjdu do patra rozsvítit, a už vůbec se nevydám na obchůzku. Sednu si zpátky do židle a otočím stránku psacího bloku. 

Bertrand se zadíval do dálky. Na skále naproti přístavu v Lumière svítilo číslo padesát. Bylo pěkně kulaté a znamenalo, že všechny toho věku postihne vymazání. Bertrandovi bylo letos padesát. Rok za rokem vyrážely výpravy se snahou změnit názor Malířky, která číslo rok co rok inkrementálně umenšovala. Znovu a znovu tak byla příčinou zániků. Bertrandův ročník se rozhodl  postupovat jinak než běžně. Místo expedice sestavili stávkový výbor. Lucille přinesla transparenty, Jean-Pierre megafon. Se setměním zahájili největší stávku pracovníků ve výtvarných potřebách, co kdy Lumière zažilo. V příboji povstala obří postava Malířky a bez třídního soucitu namalovala číslo 49. Stávkový výbor se...

Milované sestře v Kristu, paní Kláře,

nehodná služebnice Boží a nejmenší z těch, kdo touží kráčet cestou Páně, posílá pozdravení v Něm, jenž jest pravým pokojem duše.

Dlouho jsem váhala, zda Ti psáti o věcech, jež tíží mé srdce, avšak důvěřujíc ve Tvou moudrost a laskavost, odvažuji se otevříti nitro.

Když vidím chudé a nemocné, srdce mé se k nim sklání více než ke všem nádherám dvora. Zdá se mi, že právě tam, v službě bližním, jest skryta pravá radost, již světský život nemůže mi dáti.

Prosím Tě tedy, drahá sestro, posilni mne svým slovem.

Tvá v Kristu oddaná

Anežka

Klika cvakla, dveře letí. 

„Je po něm,“ hlaholí táta a hází klíče na linku. „Žádný floutek na lautr zbytečný fakultě nebude učit děcka blokovat dopravu!“ 

Maminka zvedá oči od plátna, Markétka se hmoždí se zapošitím.

„No vida,“ muž se spokojeně opře o futra. „Tohle vidím rád. Žádné nesmysly. Klidná ženská práce.“

Holčička konečně stříhá nit. Natahuje ruku s vyšívacím rámečkem k tátovi. Křížky, uzlíky, řetízek. Abeceda a mapa.

„Krása, princezno. I když trochu piplačka. Hlavně se u toho moc nepředři.“

„To je jen vzorník.“ 

„Šikovná!“

Markétka se sladce usmívá. 

„Jestli chceš, tati, můžu ti taky něco vyšít. Třeba na košili. 

Prokletije je plné obrovských a zákeřných medvědů. 

Číhají za každým balvanem. Neslyšně plavou v jezeře, připraveni vynořit se vteřinu poté, co se nahá bílá těla ponoří pod hladinu. Schovávají se za tenounkými kmeny bříz, které by neukryly ani veverku. Za nocí otevírají bytelné dveře salaší. Baží po lidské krvi. Strašlivé bestie, zvětšené lidskou zlomyslností. 

Neživí se lesními plody, neztloustli po mršinách. Vykrmila je slova. Hlavně nepoužívejte mozek. Myšlení není ženská práce. Jen tak mezi řečí, se škodolibým úšklebkem jsou přihazována tučná sousta strachu. Tragické nehody. Roztrhané turistky.

Temné, nelítostné příšery, pro které fyzikální zákony neplatí, jsou všude.

Živí se strachem.

Vstávala brzy. Pomohla manželovi vypravit se a budila děti. Trvala na tom, že každé ráno musejí dostat políbení od maminky.

Po snídani zaběhla za kuchařkou, aby sestavila menu a nákupní seznamy.

Dopoledne měla něco času na vyřizování korespondence. Vždycky měl nějaký známý zásnuby nebo křtiny. Někdy i ušetřila chvilku na dětskou hru.

Na oběd chodil manžel domů. To byla ta vzácná chvíle, kdy se sešla celá rodina.

Odpoledne ji čekaly návštěvy, přednášky, spolková schůze nebo charitativní bazar.

Večer si konečně na chvíli sedla k vyšívání.

"Ach Bože, už aby to bylo na světě," vzdychla. "S břichem mě všechno vyčerpává dvojnásob."

Řemeslníci, opravující tvrz Maurent, se děsili chvíle, kdy se objevila baronka Irena.

Ne že by byla nepříjemná nebo přehnaně náročná. Naopak, práce ji zajímala. Až příliš.

Irena Maurentová si chtěla všechno vyzkoušet.

Výsledkem bylo, že si málem usekla prst, div se neskutálela ze střechy, a její zídku zedníci opravovali celý den. Kovář se před ní zatím úspěšně schovával.

Protože baronky se zlomeným vazem neplatí řemeslníkům, nakonec za ní vyslali nejhubatějšího z nich, mistra tesaře.

„Paní, nechtěla byste se dnes projet po okolí? Je krásně.“

„Dnes jsem chtěla pomoct…“

„Paní, ať se jedná o kohokoliv, nejvíc mu pomůžete, když nebudete pomáhat.“

Poslanecké hnutí ANO mělo bláhového Bláhu, 
nechápu, že jeho slovům mohl někdo svěřit váhu. 

Se zvednutím rodičovské dělal hrozné cavyky,
prý, že mámy na mateřské ztrácí běžné návyky.

Hlavně, děvče, nepracuj, stačí porodit,
tím pracovní povinnost rovnou zahodit!

Není třeba uklízet, či nedejbože prát, 
mamča může ve dne v noci do sytosti spát. 

Budík ráno nezacrní, 
mimčo pořád v klídku chrní.  

Prádlo se pověsí a potom složí, 
pokrmy na stole samy se množí. 

"Onoseto", "Samoseto" za ni všechno odmakaj, 
i prdýlku poumývaj, když se prcci pokakaj.

Pak všechno vysmýčí, matky se válí, 
vyzkoušej to, když tě závist tak ukrutně pálí!