DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

Když ji ze stoletého spánku probudil polibkem Krásný princ, doufala, že se kletba zlomila. Že bude moci do všech tajemných, zakázaných míst – do kuchyně mezi nože, k švadlenám, do zahrady mezi trny a třísky. Že je konec zahálky. Možná by mohla i pracovat!

Doufala marně. Kletba trvala, Krásný princ byl kur záletník a nuda byla k zešílení. 

Co na tom, že první sudba platila i v exilu, ano, byla bohatá a krásná, ale taky pod přísahou utajení.

„A teď mi zakážou i nákupy,“ pomyslela si, když ji spona diamantové brože píchla do prstu a klenotnictví Tiffany začalo tiše obrůstat trním.

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

I s hyperpohonem byly přelety mezi soustavami k uzoufání dlouhé. Tak dlouhé, že Aco brala za vděk i tím škvárem, co se dal chytnout na meziplanetárních kanálech. 

Dokumenty o tom, že celou Galaxii doopravdy založili bytosti z nějaké ztracené planety.

Seriály o nejdražších svatbách na Chandrille, o panovačných tchýních a nevěstách na mol.

Nebo… tenhle. Tvářil se jako důstojník Imperia, ale Aco znala jejich uniformy dost dobře - tohle byl nějaký třetiřadý úředník. 

“Nepotřebujeme kariéristky. Potřebujeme matky, které budou rodit a vychovávat další generace. Lidské matky. Města jsou plná twileků a durosů…”

Vypnula obrazovku. Možná bude lepší chvilku cestovat v tichu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že sem niekto od dediny mieri. A žena to je. A čo ty tu chceš, dievka moja, omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň. Ja sa volám Nina Halušková a hľadám prácu. Váš predseda ma poslal za vami.
- A dievka moja, to akože by si sa o ovce sa starala, dojila ich, žinčicu varila, oštiepky údila…
- Veruže to.
- Jáj, ale by vôbec nešlo. Keby si tu pracovať začala, predseda by si na to zvykol a potom by to aj od nás začal vyžadovať.

Začala jsem mít podezření, že Edward Cullen je tak trošku (roztomilý) ťulpas.

Posuďte sami. Od rána stepoval před mým domem, aby mě odvezl do školy.

"Víš o tom, že se tam můžu dopravit sama?"

"Nechtěl jsem, aby ses musela namáhat. Anebo pracovat," zašeptal to poslední slovo, jako kdyby šlo o nadávku.

Povzdechla jsem si. "Mám tě ráda, ale občas jsi staromódní. Příště mi řekneš, že až do svatby si nevrzneme."

Nemyslela jsem si, že upírům mohou zrůžovět špičky uší. Ale člověk se každý den dozvídá něco nového.

"Na druhou stranu... jestli chceš řídit sama..."

Pousmála jsem se. "To je lepší."

„Víno ne, vodu. Budeme jednat dlouho,“ rozkázal.

Jeho velitelé nebyli spokojení. On je ale ignoroval. Místo toho se zájmem pozoroval dívku, kterou si vybral za služebnou.

Nalévala příliš opatrně, aby uvěřil, že se narodila mezi prasaty. Sice měla otrhané šaty, zavšivené vlasy a hrubé ruce, ale oči... ty zvažovaly, ukrývaly. 

Hlavně, děvče, nepracuj, pomyslel si. Práce člověka prozradí. Sedlák se ohne, služka sklopí zrak, písař se hrbí nad inkoustem. A ten, kdo hraje roli, se soustředí příliš.

Neřekl nic. Sloužila mu tiše, s dětskou pýchou, přesvědčená, že unikla pohledu mocných. Neunikla. Jen zatím neviděl důvod ji rozdrtit. Mohla být užitečná...

"Pokud já miluju tebe a ty miluješ mě, opravdu nechápu, v čem je problém," mračila se Tonksová na Remuse.

"Doro, nejdražší," řekl skoro šeptem, "jsi jedinečná a úžasná lidská bytost a umřel bych pro tebe. Ale..."

"Jaké u Merlinových ponožek může po tomhle přijít 'ale'?"

Zlobila se. Kůže jí znachověla a vlasy v tu chvíli připomínaly plameny.

"Jsem chudák. Nemám nic. Jen duši a pár potrhaných svetrů. Žena jako ty zaslouží všechen blahobyt světa. Nemohu tě zajistit tak, abys už nemusela pracovat."

Tonksová se rozesmála: "V tom případě se postarám já o tebe. Remusi Lupine, vezmeš si mě sakra už?   

Opřel se o vidle a sledoval, jak se k jeho statku blížila královská garda.

"Hej, ty, sedláku," ukázal na něj prstem. "Potřebujeme koně. Hned!" 

Už slyšel spoustu historek o tom, co znamená neuposlechnout příkaz vojáků a rozhodně toho nechtěl být svědkem. Zároveň měl své koně rád. 

Ve stájích osedlal klisnu, pohladil ji po hlavě a do ouška pošeptal: "Hlavně, děvče, nepracuj." Takhle to zopakoval i u ostatních koní.

Královská garda neřekla ani slovo a odjela.

***

Druhý den v hospodě slyšel hovořit cizince o tom, jak sedlákovi koně shodili královskou gardu do bláta, a jak se všichni smíchy za břicho popadali.

"Hlavně, děvče, nepracuj!"

Tohle mi vždycky říká matka. Mám se dobře vdát, a manžel už se o mě postará. 

Ale kdo u nás vede domácnost? Kdo dává pozor, aby bylo jídlo včas na stole? Kdo přijímá nové služebnictvo a každý den se s nimi dohaduje, co je třeba udělat? Kdo udržuje společenské styky a slavnostní zvyklosti? Kdo se dřív společně s chůvou staral o ty chudinky dětičky? 

Její život je nekonečná výšivka denních starostí. Připadá mi smutné, že nevidí, kolik toho pro nás dělá. I tatínek bere její úsilí jako samozřejmost. 

Snad budu mít jednou odvahu tenhle křivý šev vypárat. 

Guilhèm jel tentokrát domů neobvykle zachmuřený. Cesta v tichu ubíhala pomalu a známé výhledy Biatris netěšily jako dřív.
"Stalo se něco, tatínku? Naše látky panského krejčího zaujaly, ne snad?"
Kamínek nespokojenosti tlačil, nevydržela se neptat.
"Naše látky rozhodně," zavrčel.
"Je to špatně? Zásobu přece máme. Jestli je oblékne hrabě Raimon, máme na dobrý rok vystaráno."
"Na rok možná, děvče moje. Ale na tvůj život?"
"Prosím?"
"Mohla ses tam s cechovními pány trochu bavit..."
"Vždyť..."
"...ne o tom, že chodíš do barvírny a prosedíš půl dne u stavu!" přerušil ji.
"Snažila jsem se pomoci obchodu, aby viděli, co práce to stojí!"