DMD č. 21. pro 21. 4. 2026. Téma: Hlavně, děvče, nepracuj

"Ale tati... Já chci být jako ty. Stát se bystrizorem a bojovat proti kriminálníkům."

"Ne... Do toho tě nemůžu nutit. Sice znám několik schopných bystrozorek, ale ty... Ty si zasloužíš volnost. Nepracovat." Pousmál se na svou společnost a uvolněně protáhl na gauči. Bylo to tak příjemné. Prostě si ve své volné chvilce lehnout a nic nedělat.

Dobře... Povídat se svým potomkem ano.

"Muži jsou od toho, aby pracovali. Ty seš ještě mladé děvče... Celá po mamince." Jemně se nad tím pohledem pousmál.

"Tati, ale já jsem kluk!"

Možná... Určitě... To s těmi bylinkami přehnal. Viděl před sebou totiž dceru - Christophe.

Seděli u oběda a už nemohli. Smíchy. Stanka vykládala zážitky z dětské skupiny.
"Vychovatelka mě odvedla stranou a řekla mi, že musím s naším nejstarším promluvit. Prý si děsně vymýšlí..."
"Co říkal?"
"Prý v práci dělám divné věci. Zapaluju peníze, a ony neshoří. Lidem  z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou. A pak zapaluju ty lidi..."
"Ten má fantazii!"
"Houby fantazie! Podává kusé informace. Nezapalovala jsem bankovky, ale líh, co do něj byly namočené. Vlasy nevstávaly hrůzou, ale statickou elektřinou. A nezapalovala  jsem lidi, jen metanovou pěnu na dlaních."
"Hm. Příště přenechej Divadlo vědy někomu, kdo ještě nemá vlastní děti."

Postava v černém plášti si ztěžka sedne na balvan. Udýchaně rozjímá. Snaží se popadnout dech.

„To je dneska den,“ rozmlouvá sama se sebou.

Podívá se na svůj blyštící nástroj a ustaraně zkouší, jestli je břit ostrý, jak má, protože jinak by se nadřela ještě víc.

„Holka, ten den nemá konce. Žádná dovolená, žádný příplatek za práci, kdyby to šlo, tak se na to vykašlu.“

Rozvine zakrvácenou mapu s názvem Borodino, kterou sebrala jednomu důstojníkovi.

„Ještě nás čeká ten útok kavalerie,“ pronese vstávajíc a s velkým úsilím se opře o v rukou třímající velikánskou kosu.

„Ne, smrt nikdy nespí, neodpočine si.“

U vchodu cosi cinklo a pak žuchlo. Gwen vykoukla. O strom vedle Nameless se opíral protokolární droid typu RQ. Vedle něj stál Tyros a culil se.
"Co to máš?"
"Bojový úkol pro všechny. Takže, všichni sééém!"
Z lodi vykouklo osm hlav. Sedm organických, jedna kovová.
"No?"
"Hle! Úkol! Droid nepracuje! Kdo ho pracovat přiměje, nenásilně, získá malé, bezvýznamné plus."
Thon se zeptal:
"Proč nepracuje?"
"Řekni."
Droid zvedl hlavu.
"Bylo mi přikázáno mým majitelem. Cituji "hlavně, děvče, nepracuj", konec citátu. Můj program nedovoluje neuposlechnout."

Obejít program trvalo deset minut. Stačilo droidce namluvit, že i kácení stromů je 'šolíchání' a ne práce.

Zbývající vydlakové už se řítí, zasyčí vražedné plameny, když vtom… o tři míň! 
Nečekaný zásah Xénii vzpruží. Vybičuje poslední síly. 
Slávka vkleče stírá Drahošovi krev z rozseklého obočí.
„Ani se nehni!“ vykřikne Xénie. 
Slávka se však zvedá, musí na pomoc! V zaburácení hromu varování neslyší.
Prostorem se prožene smrtící ledový vír jak roztočená obří břitva, kosí vše živé v dosahu.
S příšerným zapraštěním se skácí holý akát opodál.
Z vydlaků zbyly jen hromady rozvířeného popela.
Xénie se udýchaně otočí. 
Ztuhne hrůzou.
Zoufalý Drahoš se sklání nad nehybnou Slávkou. Jeho krev kape na její bledé čelo. Chomáče vyrvaných vlasů odnáší vítr.

Blondýnka stojí v kanceláři u skartovačky, čím dál tím zoufaleji mačká různé čudlíky a mumlá si: „…máma mi vždycky říkala, ať hlavně nepracuju, že jsem na to moc hloupá, ale já jí ukážu, i na sekretářku mě vzali, na tohle přijdu taky, musím to dokázat…“

Najednou se objeví kolega a nabídne jí pomoc. Blondýnka se rozzáří: „To je báječné, pan ředitel mi to zadal jako speciální úkol, jsou to poslední výtisky na celém světě!“ 

Kolega nastaví čudlíky, dá dovnitř papíry a chvíli čekají. Když jsou všechny papíry dokonale zničené, blondýnka se na něj obrátí s dotazem: „A odkud vyjdou kopie?”

Ztráta srdce s tím, jak člověk roste, představuje čím dál větší probléme.

Až nezbývá než jít sedm mil přes hory, doly.

Hlavní je vzít s sebou schopné hudebníky, kteří se postaví na palouk a dají se do hry.

A nedají se jen tak na útěk.

Protože jí to nikdy nedá. Když zaslechne skočnou melodii, ustane v práci, nohama začne podupávat do rytmu a pak opustí své složité krajky, neprostupné sítě.

Vyjde ven na palouk a začne tančit.

Mezitím se musíš vplížit do jejího domu a vzít si srdce zpět. Možná získáš i srdce někoho jiného.

Pospíchej, dokud Pavoučí dívka tančí.

Bibi si na hlavu připlácla další studený obklad. Moc jí nepomohl. 
Vernisáž byla skvělá, ale to pití… Buď už je stará a nic nevydrží, nebo to víno nebylo nic moc. Teď má pocit, že má v hlavě kovadlinu i s kovářem. Ve stejném rytmu se ozývalo i bušení ze dvora.
Zaúpěla. Zatracený Lukáš, proč musí do toho blbýho železa bušit zrovna teď!
“Nechceš nový obklad? Nebo ještě jeden prášek?”
Bibi zašvidrala nad sebe. Lukáš? 
Dunění na dvoře nepřestávalo.
“Kdo proboha pořád mlátí do té kovadliny?”
“Pepina. Dělá školní projekt.”
“Pepino!” zaječela Bibi. “Jestli se chceš dožít večera, okamžitě toho nech!”

V zimě není radno vstávat. Ono totiž venku není co lovit. Zimoviště opouštíme jen v nouzových případech. 
Probudila jsem se divně zesláblá a letěla ven hledat něco k snědku. 
Nedoletěla jsem daleko. 
Na římse mě našly nějaké děti. Skončila jsem v záchranné stanici. Rutinu jsem tam pochytila rychle. 
Nastoupit na ruku. 
Najít teplé místo na lidském těle. 
Rozehřát se.
Večeře. 
Léky na zápal plic. 
Trávení v teple. (Lidi milují, když spokojeně předu.)
Klid pod dekou v boxu.

Odletěla jsem na jaře. Nezaváhala jsem ani na vteřinu. 
Jídlo nedostanu zadarmo, ale jsem zdravá, můžu lítat kam chci a nikdo mě neomatlává. 

"Jsem doma! Kdo ještě?" odemkla dveře paní Meyerová, matka od rodiny, kde Henrik bydlel během svého výměnného pobytu.

"Já a Henrik, děti si šly zase hrát se sousedy..." odpověděl jí manžel.

"Tak ať si to užijí! Hele, nádobí je umyté a prádlo vyprané! To můžu rovnou jít okopat záhony!"

Ozvalo se tlumené hvízdnutí.

"Ale prosimtě! Vždyť jsem si dal tolik práce, abys nemusela pracovat! Alespoň dneska by sis to mohla odpustit! Dnes před patnácti lety jsme si přece řekli svoje..."

"Já tě zabiju, ty zku..." prořítil se předsíni Henrik. V pravé ruce dřímal sekeru, v levé štít. 

Vskutku nezapomenutelé výročí.