Harry Potter

„No to mě podrž,“ povídá Gwen, když ráno otevře okno.
Před štiplavým mrazem se zavrtám do peřin, než mé oči padnou na parapet...
„Sníh!“ vyhrknu. „Vánoce!“
„Je duben, Tess,“ ozve se nenaložená San.
„Jo, tohle nechápu,“ povídá Gwen. „Je duben, maj bejt jehňátka, telátka a testrálátka. Co tu dělá sníh?“
„Vánoce!“ nenechám se zviklat. „Pojď, San, máš přece Vánoce ráda...“
„O Vánocích,“ ozve se zpod peřin, „ne v dubnu.“
„Upečeš perníčky, ozdobíš je, já ti pomůžu! Je sníst,“ upřesním.
„Upečeme perníčky, ozdobíme jolku, postavíme Yoduláka, pustíme si Pyšnou princeznu...“
„Co-tu-dělá-sníh?“ nenechá se Gwen odradit od primárního problému.
„Co by. Skotsko.“
 

V poslední době je v přestrašlivých povídkách, které rveme Páte koleji z pařátů (oblažují nás jimi i bez vyzvání), něco jinak. Jakási podivná autocenzura.
Varování: sm*t stojí v jedné. Varování chápu, ale co ta hvězdička? Další píše: Pozor, s*x, dobře, tak tu nebudu číst. Ale pak v jiném textu uvidím ku*vu...
„Sak*a, to se nedá číst,“ prohlásím a zarazím se. Že by mě čtení těch snůšek ovlivnilo? Ano, cítím se o něco tupější, chce to přebít kvalitnější literaturou. Nemůžeme se přece učíst až k íkvé tykve. Zamířím proto do odpovídající místnosti.
Neunikla ale ani ona.
Kniho*na, stojí nade dveřmi.
Pomoc!
 

Celý hrad byl zasypaný sněhem a Minerva si už po tolikáté připadala jako v pohádce. Mávla hůlkou a přidala pár ledových girland nad schodiště. Zatímco kolem ní proudili studenti, kteří mířili na svátky domů, skřítci v kuchyni pilně připravovali jídlo pro všechny, kteří zůstávali. Letos poprvé zůstávala i ona.
Albus jí u snídaně popřál šťastnou cestu a tvářil se překvapeně, že nikam nejede. Pronesl klišé, že domov není místo, ale lidé. Minerva kývala, ale myšlenka na otce s duší pokřivenou matčinou lží, nebo vzpomínka na Dougala v ní pocit domova nevyvovaly.
Rohlédla se kolem. 
"Někdy domov je místo," usmála se.

„Kolikrát to mám napsat?“ zeptal se Potter rezignovaně.

„Tolikrát, aby se zpráva vryla,“ odpověděla a usmála se… vtipu, který dokázala ocenit jen ona.

Zatímco ten sebestředný prolhaný šmejd zjišťoval, že všechno mu neprojde, spokojeně kalkulovala.

Může se spolehnout na většinu zmijozelských. Snape sice nespolupracuje tak horlivě, jak předpokládala (udělala si poznámku - prověřit jeho pohnutky), ovšem skutečným vládcem koleje je nepochybně mladý Malfoy. A ten je její.

Všechno se vyvíjí nad očekávání příznivě. Příští rok bude jasnou adeptkou na post ředitelky Bradavic. A potom? Nebylo běžné, že by se ředitel školy stal ministrem kouzel, ale nebylo to nemožné.

Trochu se přepočítala.

Molly Weasleyová se nikdy v životě necítila víc unavená a víc plná sil zároveň. Zabití Belatrix Lestrangeové jí pomohlo najít tolik let ukrývanou odvahu, že najednou mohla zvednout nad hlavu celý svět. Konečně se cítila jako hrdinka. Jako její bratři. Hrdě pozvedla hůlku.
Celá zadýchaná přišla na nádvoří. Jezdila pohledem do všech stran a hledala ryšavé hlavy. První, druhá, třetí, čtvrtá... zalapala po dechu. Hle, tam je pátá a tam šestá. Zadívala se pořádně, co ta šestá ryšavá hlava provádí. A přesně v tu chvíli se srdce Molly Wealseyové zastavilo a rozbilo se na kousky. Do sedmi už nikdy nenapočítá.

„Prváci!… eeh, co to… dámy a pánové!… Ke mně!!!“ hulákal lehce zmatený Hagrid na nádraží v Prasinkách. Zvláštní bylo všechno. Nebylo prvního září, ale třináctého dubna. Pátek. Kouřící lokomotiva nepřitáhla několik vagonů, ale jen jeden. A na perón se ze zvláštního vlaku nevyhrnuly desítky hlučících studentů, ale tichý, rozpačitý hlouček několika dospělých lidí. 

„Dobrej den, já sem Rubeus Hagrid, šafář, hajnej a klíčník na hradě Bradavice a budu celej tejden vaším průvodčím.“

„Průvodcem,“ napověděl hlouček.

„Jo, průvodcem. Teďka si vás spočítám, esli ste šeci. Mělo by vás bejt štrnáct.“

„Třináct. Kamarádka onemocněla, takže nepřijela,“ ozvala se malá blondýnka. 

Hagridovi zatrnulo.

Na scénu přichází postava v černém plášti. Pohrdlivě shlíží na křížek na kamenné dlažbě. Dala někdy tomu všemoudrému hlasu záminku myslet si, že je nesvéprávná? Druhý muž poslušně stojí na značce. Vždycky plní příkazy shůry bez reptání. 

Snape s povzdechem namíří hůlku. 

„Severusi.“

Nad ředitelem zablikala bílá cedule. Kňouravěji! Albus přidává na zoufalosti. Vrátím se za půl hodiny.

„Nemusel bys tam stát tak toporně, Severusi.“

Snape vrčí. Dneska spolu nacvičují potřetí. Vší silou do Brumbála strčí, přepadne přes okraj. „Nezapomeň dnes zemřít,“ ucedí ledově. Sleduje, jak se Brumbálovo tělo skládá zas dohromady. Cedule zlostně bliká. Tu scénu budu muset přepsat! 

Kvílení.
Ne, to není Uplakaná Uršila. Tentokrát ne.
„Taková hrůza, moji milí,“ štká profesorka Trelawneyová. „Viděla jsem... smrt!“
„Nevydržíme to a někoho ubezdušíme,“ přemýšlí Gwen.
„Nebo konečně bude fungovat Chcípni!“ rozsvítí se San.
„Nebo někoho sežere testrál. Jak si myslíte, že by to vypadalo?“ zasním se.
„Ach ne, Znamení smrti se objevilo... nad vámi!“ 
Ohlédnu se za sebe, ale nikdo tam nestojí, takže asi ukazuje na mě.
„Cože? Kdy? Jak?“
„Než odbije půlnoc! Stihne vás smrtící zaklínadlo! Nebohé děvče! Pamatujte na má slova, áááách, to neštěstí!“ odkvílí profesorka věštění ze scény.
„Nechci jí kazil iluze,“ pohladím dvacetikorunu, „ale jsem imunní."

"Vypadá to jako... ehm... rozmočený čaj," James si posunul brýle.

"Takže tě večer čeká čaj. Šokující," ušklíbl se Sirius.

"Nebo, hm, by to mohl být... vlk," pokračoval James zamračeně.

Sirius vyprskl smíchy.

"Nebo Smrtonoš," řekl Remus s pokřiveným úsměvem. Úplněk byl sotva před pár dny.

"Kdo přesně měl ten nepříčetný nápad vybrat si projekt na jasnovidectví?!" zaskučel James.

*

Remus tiše pozoroval oheň v krbu.

"Nezapomeň, že si máš dneska večer dát - zcela netypicky - čaj. Nebo umřít," Sirius se uchechtl a přisedl si.

Remus mlčel.

"Ovšem... jsou i jiné interpretace," Siriusovi zajiskřilo v očích.

"Ano?"

"Víš, co znamená la petite mort?" 

Sibylla se plížila stíny bradavických chodeb. Bylo jich čím dál méně a ona si připadala zase o trochu víc jako krysa. Držela se u zdi a nejednou se musela krčit ve výklenku, když zaslechla kroky.

Konečně narazila na vstup do komnaty nejvyšší potřeby. Vztekle mumlala o svém neštěstí a konkurenci, kterou měla v nadaném kentaurovi. Ale ona měla přece Zrak! Předpověděla Jeho návrat i smrt Vyvoleného. Měla by být oslavovanou hrdinkou, místo toho od ní studenti chtějí naučit házet křišťálovou koulí. 

"Ano, praprababičko, nezapomněla jsem," mumlala ke zjevení Cassandry Trelawneyové, "je to dnes."

Mocně si přihnula cherry.

"Tak můžeme jít."