Harry Potter

Hagrid vtrhl do stanu a nadšeně hlásil: „Ty kuřátka co se dneska vylíhly, sou tak roztomilý!“
Olympa, zabraná do příprav na nový školní rok v Krásnohůlkách, jen nepřítomně poznamenala: „To je dobřře, že sis našel zábavu, než zase dorrosteš. Tady blízko je nějaký chov drrůbeže?“
„Neřek bych že zrovínka drůbeže…“
Olympa zbystřila, začichala a odložila brk. „Hagrride, nepoznamenalo ti některré z kuřřátek tvůj kabát? Otřři si to prrosím ubrrouskem.“
„Asi jo, jaksi trochu…“
„Ach! Jen trrochu?!“ Olympa vytřeštila oči na manžela pokrytého nevábnou páchnoucí břečkou. „Kolik těch kuřřátek prromerrlina bylo?“
„Enom jedno. Já ti neřek, že se narodili mladý hipogryfové?“

Albus Brumbál seděl ve své pracovně u stolku a četl si Denní věštec. Najednou do jeho pracovny vtrhla Petronella Podvojná, bradavická účetní, a spustila: "Pane řediteli, já vím, že tu jsem teprve od začátku školního roku, ale můžete mi vysvětlit, jak sakra fungovala škola až dosud?"
"Normálně. Každý, kdo potřeboval peníze, si došel do pokladničky a vzal si tolik peněz, kolik potřeboval," vysvětlil Brumbál.
"A co když by si někdo vzal víc peněz?" zeptala se účetní.
"A proč by to někdo dělal?" zeptal se Brumbál.
Účetní vzdychla a vzkázala Brumbálovi: "Takže odteď budou mít všichni zaměstnanci školy povinné hodiny účetnictví."

Bylo tam ticho. V tuhle hodinu už byl park zcela prázdný, až na ně dvě, ležící na červené, piknikové dece. Luna Hermionu objímala kolem pasu, ale oči měla upřené na noční oblohu, která byla na této straně města téměř nedotčená světelným znečištěním.
"Hele, tam je Pětinohý kentaur," řekla Luna a ukázala prstem na nějaké seskupení hvězd. Hermiona se nadechla, aby ji opravila, ale rozmyslela si to.
"Co si myslíš, že se stane, až ta poslední hvězda zhasne?" zeptala se Luna.
Netuším, ale stejně se toho nedožijeme, chtěla odpovědět Hermiona.
"Budeme mít soukromí," řekla místo toho a s úsměvem Lunu políbila.

Začít školní rok po porážce Voldemorta do normálních kolejí bylo těžší, než čekala. Nezažívala to poprvé, ale prázdno po tísni posledních let všechny ovlivnilo tak, že se atmosféra školy výrazně změnila. Chodbami znělo málo smíchu, studenti jí připadali vážnější, sama se cítila nejistě a doléhal na ni úzkostný pocit, že něco skončilo. Když třetí učitel řekl, že zvažuje odchod, pomyslela si, že může rovnou vyhlásit, ať poslední zhasne. Probírala se štosem esejí a povzdechla si. Bývalo tu tak živo a... Náhle se z chodby ozvala rána. Zaposlouchala se. Následoval smích a Protivův jekot – a Minerva McGonagallová se s úlevou usmála.

S každým polibkem se ta věc stává vážnější. Taky vášnivější. Ta slova k sobě mají najednou blízko. Remus si uvědomí, že se mu dere z hrdla nervózní smích.
Polkne ho a uvědomuje si, jak Sirius sleduje pohyb jeho ohryzku.
Ke všemu se ocitli před dveřmi ložnice a Remus si připadá nahý, i když je z větší části oblečený. Měl by přestat panikařit a myslet na všechno možné včetně přídavných jmen. A toho, jak je to vážná věc, v téhle době smrtelně vážná.
Sirius mu zaklepe na čelo, políbí ho na špičku nosu a vpadne do ložnice s výkřikem: „Poslední zhasne!“

Už dlouho se Dracovi nestalo, aby jeho příchod vzal ostatním řeč. Čím delší doba uběhla od Voldemortova pádu, čím větších úspěchů dosáhl v lektvarech, tím normálněji k němu lidé přistupovali.

Z omylu ho vyvedla Grangerová. Vysvětlila mu problém se ZAPOMEŃ a se Starkovou. Nepřekvapilo ho to, spíš ho udivilo, že předkové nechali Ulysese Malfoye naživu. Vraždění nepohodlných potomků nebylo u čistokrevných rodů ničím výjimečným.

Po poradě vyhledal Grangerovou: „Nahradím Křiklana,“ oznámil ji.
Hermiona vstala, vytáhla dva panáky a nalila whisky.
„Budu ráda, máš modernější přístup k lektvarům.“
Dokonale tím Draca zmátla, od bývalého protivníka očekával rozepři, ne že ho podrží.

„Máš všechno?“ zeptal se Lucius a očima prohlížel Charlieho dosavadní ubytování, hledaje cokoliv, co by zůstalo zapomenuto.

„Asi ano,“ souhlasil krotitel s pokrčením ramen. Zakouzlil zmenšovací zaklínadlo na svůj majetek a strčil ho do kapsy. „Můžeme jít,“ vyzval ho.

„Určitě?“ ujišťoval se skepticky. „Máš toho nějak málo.“

Charlie se uculil. „Mám všechno, co potřebuju v novém domě.“ Přišel k němu, postavil se na špičky a láskyplně ho políbil. „Mám tebe. Nic víc už v životě není podstatné.“

Lucius se usmál a pohladil ho po tváři. „Je milé, že to cítíme stejně. Tak pojďme.“

Charlie zhasl a zamkl.

Šli.

Spolu.

Domů.

„Co ti ta trrumpetka prrovedla, drrahoušku!“
„Sám sem trumpeta. Neměl sem do ní foukat.“
„Ale kdybych to neřříkala, nic by se ti nestalo.“
„Copak já. Ale todle nejni zrovna manželskej život, jakej sis přectavovala, co?“
„To je v pořřádku. Však tvůj tatínek byl taky menší než maminka.“
„Šak jim to taky neklapalo. Máma vod něho vodešla. Co když tě to se mnou taky přestane bavit?“
„S tebou mě život nikdy bavit nepřřestane.“ Olympa postavila na podlahu hrníček s ulomeným ouškem. „Pořřádně se toho chyť a poletíme domů.“
Mezinárodní ministerské přenášedlo vystřelilo, a v posledních dohasínajících paprscích slunce zamířilo k západu.

"To už jsme tu měsíc?" diví se San.
"Jo. A poslední den. Víš, že podle fanonu to nemůže být delší," odpovím.
"Jasně. Takže vždycky, když se objeví Pátá kolej, zjevíme se i my, abychom je otravovaly," sumíruje Gwen.
"Řekněme spíš držely na uzdě..."
"To je stejný. Akorát nevím, jestli si kór moc pomůžou, myslím profesorský sbor. Když se objevíme. To nadšení z naší přítomnosti je vysloveně cítit."
"Ale nemusí se nakonec objevit Voldemort, že ne?" ujišťuje se San.
"Ani Vlodemort nebo Volximort."
"Pořádně jsme nekouzlily," smutní Gwen.
"Dobrá, zakouzlím. Poprvé a naposled."
Je čas končit.
"Budiž utrum!"
A byla tma.

Není to sice nic moc, ale je to domov bylo to nejvýstižnější pojmenování Weasleyovic Doupěte. Vždycky bylo plné dovádění, lomozu, křiku, pošťuchování, zkrátka všeho toho, co dokáže vytvořit sedm dětí a... Artur. Moly Weasleyová zažila v Doupěti jediný klidný rok, ten, kdy už byly všechny děti ve škole, ale první vnouče ještě nebylo na světě.
A najednou jí bylo smutno. Naštěstí ticho a klid neměly dlouhého trvání, protože Doupě se brzy zaplnilo vnoučaty. A že jich bylo, od sedmi dětí rovnou dvanáct. A přibývala i pravnoučata.
"Není toho na tebe moc, mami?" zajímala se Ginny.
"To jsou láskyplné starosti, zlatíčko."

„Nezkusíme pokus?”
Harry se na něj podíval. „Pokus?”
„Jo. Pokus. Půjdeš do společenky, strašně naštvanej a řekneš, ať tě drží nebo se neznáš. A schválně, co udělají.”
Zacukaly mu koutky. Co si myslíš, že udělají?
„To nevím! Proto to musíme zkusit!”
„Fajn.” Nakrčil čelo.
Severus zvedl obočí. „Tohle je tvůj naštvaný výraz?”
„Jo.”
Chvíli to trvalo, než se Harry dostatečně naštval, ale povedlo se. Jakmile přirázoval do společenky, všichni se ošili.
„Herolde? Jsi v pohodě?”
Harry se podíval na Montyho. „Ne. Zastavte mě nebo...”
Tak zpanikařené Zmijozely ještě neviděl.
„Sežeňte Severuse!” rozneslo se šeptem.
Tak to nečekal. Ale pokus dobrý!

Lucius polibek s nadšením opětoval a stáhl si krotitele na sebe. Nechal své ruce bloudit po jeho těle a mimoděk si představil, jak asi jejich zasnoubení přijmou Charlieho rodiče. S Arthurem už se jednou popral jako nějaký mudla, když se potkali v Krucáncích a kaňourech. Počítal, že to možná dopadne stejně. Možná ho bude muset zbytek jeho zrzavé rodiny držet, aby mu v amoku nevyškrábal oči nebo nezlomil nos.

Nečekal vřelé přivítání, přestože se s Arthurem Weasleyem zdravili a občas prohodili pár přehnaně zdvořilých slov.

Ne, že by mu na tom záleželo. Charlieho se nemínil vzdát ani pod hrozbou avady.

Popadl džbán a klepl s ním o zem.
Nic. Nic, nic, nic!
Ne, tohle se nedá. Zaúpěl, ale nic nebylo slyšet. Zařval, ale z jeho úst nevyšlo nic než proud vzduchu. Musel si dát ruku před pusu, aby to cítil.
Tohle se nedalo. Tohle… Křik ostatních byl lepší než tohle.
Ne. Musí vydržet. Je tu jen... pár dní. Muselo to být pár dní. Brzy ho najdou, brzy ho zachrání. Určitě už ho hledají.
Tleskl.
Nic. Pořád to příšerné nervy drásající ticho.
Nemůžou na něj zase vzít Crucio?
Bylo by to milosrdnější.
Třískl džbánem. Rozlétl se na střepy ale pořád nic.

Blížilo se třetí zasedání mezioborové komise, která měla zkoumat důsledky použití kouzla na výmaz paměti.
Právě na ní chtěl Denis předložit výsledky genealogických bádání, jež odhalila příbuzenský poměr mezi nejpostiženější obětí kouzla a zároveň největší kverulantkou ONI Marthou Starkovou a rodinou Malfoyvých. V hlavě si sumíroval, jak výbušné sdělení předložit co nejdiplomatičtěji, když ho vyrušilo drsné klepání. Než stačil říct dále, do kanceláře vniklo cosi. Upnuté džíny, ocvočkovaný křivák, na hlavě něco co Denis znal z obrázků o indiánech. Ti to však neměli zelené.

„Šéfe, nespletl někdo něco? Myslel jsem, že jdu na koncert protivládních písní a ne na maškarní?“

Vylezli na posed, který vypadal, že už nebyl používaný hodně dlouho. Ale krásný výhled stál zato.
„Nevopírej se vo to zábradlí! Sem si všim, že už je kapku tento… punk!“ varoval Hagrid.
„Nerrozumím! Co jsi řříkal, drra…“
Pozdě. Dřevo povolilo, Olympa zmizela.
Hagrid sjel dolů po polorozpadlém žebříku rychlostí, o které by nikdy neřekl, že je jí vůbec schopen. Svou ženu našel živou a zdravou. Válela se v hromadě roští.
„Ach, všechno mě bolí. Ten trrám byl asi ztrrouchnivělý.“
„No dyť sem ti to přeci řikal!“
„Aha, ale prroč najednou anglicky!?“
„Sem si honem nemoh vzpomenout, jak je to česky.“