Harry Potter

Po předchozích zkušenostech s místní zvířenou si Pátá kolej dokazuje, že jsou drsné jak škrabka na brambory.
Většinou dokazují pravý opak.
S hipogryfy se seznámily, ale jediná, která při vzletu nespadla, se pozvracela.
Chtěly hladit testrály.
Hladily.
Bohužel po anatomicky nedoporučované části těla.
Testrálové koušou, kopou, zbytek nechám na vaší představivosti.
Ta, co chtěla přivábit jednorožce, nezmínila, že na to už nemá kvalifikaci.
V patnácti.
Smutné.
Neúspěšné prokazování své krutopřísnosti nese Pátá kolej o to hůř, oč víc ho komentujeme.
Ochladilo se, tak se k pozorování dění vybavuju...
"... To je růžová čepice?"
"No a. Já si svou maskulinitu dokazovat nepotřebuju."

„Na co zíráš?”
Trhl sebou a uhnul pohledem. „Na nic.”
„Ne, zíráš na mě. Co je?” zamračil se mladý Snape.
Snape, co je puberťák. Snape, co má na sobě bílý triko a džíny. Snape, co má na sobě triko Sex Pistols s britskou vlajkou.
Někdo se musel zbláznit. Jen si nebyl jistý, jestli se zcvokl on nebo Snape.
Cestování časem by měli zakázat.
„Jestli máš nějakej problém, řekni to rovnou.”
„Nemám žádnej problém.”
Snape si založil ruce na hrudi a zvedl jedno obočí. „Takže hodláš dál zírat nebo po tobě mám něco mrsknout, ať se probereš?”
Dobře. To znělo povědomě.

Nestávalo se často, že by Velká síň v Bradavicích praskala ve švech, vyjma zařazování a konce roku, ale dnešní večer byl čestnou výjimkou. Konala se hostina v předvečer Všech svatých. Stoly se prohýbaly pod spoustou lahůdek, zvláštností byly kartičky s názvy pokrmů.
„Psí uši, kočičí tlapky.“ Hermiona si polohlasně četla názvy. S každým dalším víc a víc bledla.
„Co teprve hadí ocásky?“ Ron si jich nabral na talíř vrchovaté množství.
„Kluci… není to z opravdových zvířat, že ne?“ potřebovala ujištění.
„Jasně, že je. Ty kočičí tlapičky jsou delikatesa. Zpracovávají je z čerstvě nařezaných kočiček.“
Hermiona udělala jedinou rozumnou věc. Omdlela.

Příjemně unavení po túře seděli na terase horského hotelu. Před sebou výhled do údolí, na stole zmrzlinové poháry s deštníčky a tenkými plátky čokolády nařezanými do tvaru kočičích jazýčků.
„Je tady přřekrrásně.“
„Jo, vybralas tu dovolenou vopravdu dobře.“
„Až je mi líto, že naše mudlovské prrázdniny pomalu končí. A ta cesta domů bude zase hrrozná,“ povzdechla si Olympa.
Hagrid se na svou ženu zadíval. „Holka, řek bych, že si kapku zapomněla, kdo sme. Dyť ze sebe nemusíme dělat mudly ouplně, ne? Prostě si pošlem sovu pro přenášedlo. Cestování bude vo hodně pohodlnější, a eště tady můžem zvostat vo den dýl.“

Charlie zasněně krájel dračí svačinu. Řezal kočičí maso na tenké plátky, aby je mohl smíchat s vývarem ze salamandrů. Obvykle tuto činnost zrovna nevítal. Nerad porcoval čerstvé kočky. Na druhou stranu chápal, že draci musí jíst. A ti, které zkoumal, měli obzvlášť vytříbené chutě.

Dnes to ale příliš nevnímal. Srdce m uhánělo jako splašený testrál. Byl zasnoubený! Za Luciuse! Za muže, o kterém snil!

Chtělo se mu radostí tančit. Sice měli mezi sebou ještě mnoho nevyřčeného, ale byl si jistý, že to jednou provždy vyřeší.

Pískal si oblíbenou píseň, když nesl kočičí polévku svým drakům. Byli ve vývinu. Věčně hladoví.

Jsou jedním a v jedno se mísí jejich krev, v malé lahvičce splývá rozechvěle tlukot jejich srdcí.
„Jsem tvůj,“ zašeptá Gellert.
„Jsem tvůj,“ odpoví. Položí dlaň na jeho srdce a beze slov mu slíbí věčnost.

*

„Kolik lidí zemře, než přestanete zavírat oči?!“

*

„Nezeptáš se, co na mě má? Nebo... proč to má?“ hlesne Albus.
„Na takové otázky jsem na světě příliš dlouho,“ řekl jemně Nicolas, „ale... budeš to ty, budeš to muset být ty.“

*

„Albusi,“ pousměje se.
Po letech se mu dívá zpříma do očí; hledá v nich odlesk střepů společného pouta a má strach, že se o něj pořeže.

„Poslyš nejsi ty v kanceláři nejmladší?“ ptala se Hermiona Denise.
„Ne, Martin Montague a Kathy Ackerleyová, jsou ještě mladší, jinak máš pravdu většina je starších.“
„Jak to zvládáš jako jejich vedoucí?“
„Musíš vědět jak na ně, najít správnou páku. Třeba Havraspárští milují informace a práci s nimi, vyhledat, srovnat a zanalyzovat.
Zmijozelové jsou výborní politici, když jim správně pohladíš ego, utáhneš je na vařené nudli, a když dostanou roupy, nadhodím jim Voldemorta. Nikdo nechce být srovnáván s tím psychopatem. Nebelvírská kuráž a smysl pro improvizaci je předurčují pro práci v terénu. Mrzimoři se svou nekonfliktností a loajalitou jsou tmelem kolektivu.

Při návštěvách Harryho u Dursleyových si Dahlia povšimla podivné jizvy na jeho ruce.
„Od čeho má tvůj táta tu jizvu, jakoby tam měl napsáno Nesmím vykládat lži?“
„On o tom nerad mluví,“ odpověděla Lilly, „ale stalo se to v Bradavicích, když tam učila Umbridgeová. Ta prohlásila, že si táta vymýšlí, když tvrdí, že se Voldemort vrátil, a tak musel psát krvavým brkem, že nesmí vykládat lži.“
„Co je to krvavý brk?“ vyděsila se Dahlia.
„Péro, co místo inkoustu z tebe vysává krev jako upír. Jsou zakázané, ale ta babice si jedno pořídila, protože si myslela, že bradavické tresty jsou mírné.“

„Ještě bychom si měli koupit mobilní telefony. Abychom se přřizpůsobili a byli moderrní. Ti mudlové bez nich oprravdu neudělají ani krrok,“ navrhla Olympa.
„Myslíš? Dyť já nemám šajn, jak se s tím krámem zachází,“ zatvářil se pochybovačně Hagrid.
„Já přřece taky ne. Prrostě si o mobilech něco přřečteme a potom budeme trrénovat.“
„Já nevim… no tak teda dobře, dyž ti to udělá radost…“
„Tobě se do toho nechce, drrahoušku, že?“
„No… nechce. Jak tak pozoruju ty mudly, řek bych, že si je docela vochočili.“
„Mudlové že si ochočili ty přřístrroje?“
„Depak. Se mi tak zdá, že je to přesně navopak.“

Za starých dobrých časů byla jiná drezura. Chyběl mu křik studentů pověšených za palec u nohy. Moderní přístupy všechno zkazily. Studenti neměli žádnou úctu.
Někdo se v noční hodině toulal chodbou, uvědomil si Argus, zaslechnuv podezřelé zvuky.
Uslyšel dobře známý kdákavý smích. Protiva! Prováděl něco v učebně lektvarů. Dle zvuků to vypadalo, že dělal z místnosti kůlničku na dříví.
Pomstychtivě se usmál. Pro proslulého lektvaristu byla jeho učebna posvátná. Nikdy nedovolil, aby se v ní cokoliv odehrálo a tajně se uchylovali do ložnice jednoho z nich.
Prudce rozrazil dveře. Ztuhl.
Protiva s chechotem kohosi klátil.
Dokázal jen tiše špitnou: „Severusi?“

Milovala archív.
Informace, které tu odpočívaly a čekaly na objevení. Protože lidi vám lžou, lžou sami sobě, ale informace ne. Ty jsou čisté, buď ano nebo ne, pravda nebo lež. A pak ta krása, když naleznete něco, co dlouho leželo skryto lidským očím. Nejprve se tím kocháte sami, pak se podělíte se spolupracovníky, kteří vám rozumí a vy vidíte v jejich očích stejné světlo a nadšení jaké je to vaše.

Právě tak se cítila Penelopa Clearwaterová, když se vrhla na soubory písemností o členech ONI; nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. A pak objevila, že Martha Starková je příbuzná Malfoyových.

Ještě ráno Denise děsilo množství práce, které ho v nové pozici čekalo. Naštěstí v kanceláři pracovalo několik velmi schopných havraspárských, dychtících po shromažďování dat. Právě jim předložil Hermioniny teorie o různorodém vlivu kouzla ZAPOMEŇ na mudly.

První úkol zadal Anthonymu Goldsteinovi, a sice zkontrolovat všechny, kdo mazali paměť, hlavně jejich magickou sílu.
Druhým pověřil Penelopu Clearwaterovou. Měla prověřit všechny členy ONI hlavně, zda mezi nimi nejsou potomci motáků, kterých se jejich rodiny zbavily.

Do konce pracovní doby měl na stole dvě hromádky výsledků. Pak přišla krize. Snad za to mohla únava, ale zaboha se nemohl rozhodnout do které se pustit.

Byla tam někde v té továrně či co to bylo. Aliosha jí svíral ve svém náručí a ona chtěla jen pryč. Daleko odtud. Kdyby měla svoji hůlku, určitě by už dávno byla pryč. Jenže ti Rusové jí tu hůlku vzali. Musela jen doufat, že si pro ni přijdou. A také že přišli.

První koho spatřila byl Leon. Člověk, který pro ni byl jako vlastní bratr, které ho nikdy neměla. Najednou tu bylo několik Rusů a smrtijedů. Vzduchem lítali kouzla, ale i kulky. Jednu z nich schytal i Leon. Viděla to... Stalo se to přímo před jejíma očima. Prostě hrr akce...

„Tak jaký je plán?"
„Stejně jako minule? Rozdělení ochran a útoku?"
„To ale už budou čekat," řekl August.
„Takže máme udělat co? Vrhnout se na ně?"
Thorfinn nakrčil nos. „Jako Nebelvíři? To ani náhodou."
„To ale rozhodně čekat nebudou."
Vyměnili si pohledy. To ne, ale…
„Když to je tak neelegantní," povzdechla si Antonie.
„No tak," usmál se Basil. „Jen si představte ty jejich výrazy!"
„Takže hrr na ně?" zeptal se Harry a zazubil se. Jemu to znělo dobře.
„Nemáte být vy ti fikaní?" zeptala se zoufale Theresa, když všichni, i když neochotně, souhlasili. „Že já se dneska nepřidala k Nebelvíru."

Šest a půlkrát zamíchal lektvar osmičkovým pohybem. Tekutina se postupně změnila z blátivě zelené v krémově azurovou. Vypadalo to dobře.
„Mám už nadrcený ten ibiškový květ.”
Vzhlédl a podíval se na Huberta. „Na jemno?”
Nakrčil nos a prohlédl si hmoždíř. „Řekl bych, že na kaši.”
„Ukaž.”
Hubert k němu naklonil hmoždíř a promíchal fialovou pastu tloučkem. „To je opravdu na kaši.”
„Je to moc?”
Usmál se na něj. „Ne. Je to perfektní.”
„Vážně?” zeptal se Hubert tak nadšeně, že se z toho Severusovi zkroutily palce u nohou.
„Vážně,” přitakal. „Hoď ho tam."
Žádné líbání během choulostivé fáze přípravy lektvarů sakra!