Harry Potter

Konečně! Konečně ho přesvědčil. Vyrazí do světa a podrobí si ho. Pro vyšší dobro.

Gellert usínal s úsměvem na rtech. Zítřek bude velký den. Začnou uskutečňovat své sny. Oni dva spolu, budou neporazitelní.

O den později byl na cestě sám.

Hlupačka, musela se mezi ně plést? Její smrt všechno zkazila. Jistě, dokáže své cíle naplnit i sám… ale zvykl si na dlouhé hovory s Albusem.

Zvláštní, jak někdo tak bezvýznamný dokáže zasáhnout do osudů dvou nejmocnějších kouzelníků, pomyslel si, když opouštěl Godrikův důl.

Aspoň se nebude muset o moc a slávu dělit. Dokáže vše, co si usmyslí. Světe, třes se!

Ron se chytil za hlavu a v zoufalé grimase zvolal: "Já to nechápu."

"Co přesně nechápeš, Ronalde?" zamrkala Hermiona a Harry se dusil smíchy.

"Jak to, že nejsi o půl roku starší, když jsi skoro celý školní rok žila dny dlouhé tak miliardu hodin?" 

"Protože když jsi zkamenělý, tak nestárneš. Jenom jsem dohnala to, co mi chybělo," poučovala Hermiona.

Ron vrtěl hlavou: "Stejně je to celé padlé na hlavu."

"Že někdo svěřil tak mocný nástroj třeťačce?" nahodil Harry.

"Ne, že má někdo možnost prodloužit si den, a nevyužije ten prostor k spánku," ukončil Ron diskuzi o časových smyčkách a paradoxech.

Minerva se tvářila znepokojeně. „Hagride, nastal politováníhodný omyl. Ve skupině návštěvníků máme osobu, která je sice moták, ale naprosto netuší, že magický svět vůbec existuje! Program exkurze dnes začíná návštěvou hodiny profesora Binnse. To by té chudince mohlo přivodit skutečný šok. Zatím se musela sice cítit poněkud zvláštně, ale příliš věcí, které se liší od mudlovského světa včera nezažila.“
„No to mně vomejou! Kerápak to to je?“
„Jmenuje se Nováková. Budeš jí muset všechno vysvětlit.
„Zrovna vona? Vysvětlit? Já?! Jak?"
„Stejně jako rodičům mudlorozených prvňáčků. Už jsi to přece dělal. U Dursleyových a Harryho Pottera. A zvládl jsi to výborně.“

V Bradavicích není povinný tělocvik. Díkybohu.
(Když nepočítáte lekce létání pro prváky, což je spíš autoškola.)
Páté koleji ale asi tělocvik chybí. Nevidím jiný důvod, proč by se daly na jógu. Jedna předcvičuje a ostatní se poslušně vlní. Záda mě bolí už jen z toho pohledu.
„To vyvolávají démony?“ ptá se Gwen.
„Spíš bych řekla, že trénují kvůli upírům. Tomuhle se říká Polibek slunce,“ pozoruje protahující se hejno San. „Ale bude jim to k ničemu,“ dodá spokojeně.
„Myslím, že se to jmenuje jinak,“ povídám.
Ne, že by to stejně nebylo bezpředmětné.
Zvedne se vítr a začne pršet.
Není co zdravit.

Pandora se ponořila do mělkého tranzu, vyprázdnila mysl a utlumila smysly. Bosýma nohama se zabořila do písku, zavrtěla prsty, aby cítila každé jedno jemné zrnko. Dlaně obrátila k nebi a hřála se slunce. Vítr jí cuchal vlasy a roucho měla rozevláté. 
"Líbáš sluníčko?" tázala se Pandory maličká Luna.
Pandora neodpovídala, jen tichounce mručela. 
Teprve po chvíi obrátila na dcerku stříbrné oči.
"I tak se to dá říct, drahoušku."
Luna si tenhle obraz vpálila do paměti a další roky byla vděčná za jeho existenci. Když byla matčina smrt příliš hlasitá, příliš přítomná a příliš silná, upnula se k ránu na pláží.
 

Hagrid za sebou zavřel dveře hájovny a ztěžka dosedl na židli. „Eh… Tesáku, to teda byl večír! Na nádraží to bylo eště dobrý, ale pak... 

Vez sem ty mudly přes jezero. Prváci sou dycky užaslý a zticha, dyž uvidí rozsvícený Bradavice. To voni byli taky. Ale jináč. Začli brebentit a ječet a vytahovat mobily a fotit…  Taková mrňavá blonďatá cácorka, celá rozzářená, si dokonce stoupla a začla poskakovat.  Chtěla mně dát pusu! Skoro sme voba skončili ve vodě. Ti povim, sou šeci bláznivý. Až na jednu ženckou. Byla ouplně v klidu. Jak dyby byla taky čarodějka. Nováková se menuje. Laděnka.“ 

„Hň hň hň hň“... přiblíží se Gwen skrývající něco pod hábitem. „Pojďte...“
Schody. Bradavice se sestávají především ze schodů. Teď ale míříme dolů, takže není tak zle.
Dvě ramena, dlouhou chodbou a točitými schody, pozor, třetí zespodu skřípe, opatrně ho překračujeme.
„Co to máš?“ zadívám se na sešit, který Gwen dramaticky vytáhne, „další Maření dílo?“
„Ne-e. Tady se Příběh pokouší měnit někdo jiný...“
Otevřu  sešit na náhodném místě. Zaplňují ho povědomé klikyháky psané černým inkoustem.
„To si děláš prču!“
Schod zavrže, ani se nemusím otočit. Vím, kdo stojí za mnou, už z Gwenina výrazu.
„Hups.“
Zase si nic kvalitního nepočtu.
 

Snažili se plížit noční chodbou, na hlavě nakřivo korunky od večeře. Smích podkreslený cinkáním lahví s máslovým ležákem se nesl celým hradem.

"Všichni si myslí, že za to začarované jmelí může Protiva, ale popravdě mám jiné podezření," ozvalo se významně. Svazek jmelí s mašlí se opodál nespokojeně dobýval na zavřené dveře.

"Ovšemže to byl Protiva."

"Tuším správně, že ty rachejtle teď vypustí taky Protiva?"

"Neřád."

 "Tahle vytvoří draka, který bude řvát-"

"To zastanete sami!" vyštěkl obraz rozespale, "holomci zůstanou na Vánoce a málem zboří hrad! Počkejte, až se to dozví prof... profesore?!"

Přistižený bradavický profesorský sbor se tvářil silně provinile.

Pomona Prýtová přešlápla. Váček se sazeničkou měla ukrytý za zády a pořád si nebyla jistá, jestli ho vydá. 
"Děje se něco, Pomono?" díval se na ni zkoumavě Brumbál.
"Doufám, že víš, co děláš. Dovolím si zdůraznit, že to, co plánuješ, není legální. Jestli na to přijde někdo z Ministerstva, budu muset lhát."
Albus mávl rukou: "Klidně potvrdím, že jsem tě přinutil. A nemusíš se bát, slibuji, že se nic nestane."
Prýtová předala Brumbálovi váček. 
"Stačí zasadit a pronést kouzelnou formuli," řekla trochu rezignovaně a raději spěšně odešla. 
Brumbál se řídil jejími pokyny. 

Noční ticho narušilo osamělé zavrzání větví vrby Mlátičky.  

Laděnka Nováková konečně osaměla a ztěžka dosedla na postel. Ozvalo se tiché zavrznutí. Paradoxně to byla první normální věc v celém dni. 

Už to nástupiště! Mezi devítkou a desítkou přece žádné není! Jak se tam najednou vzalo?

A ten jejich průvodce, Rubeus Hagrid… nikdy tak velkého člověka neviděla.

Od rána do večera se děly podivné věci.

Nakonec ubytování. Vyděsila se, když uviděla stanové městečko jako na skautském táboře. Jak se krucinál do malého áčka mohla vejít ložnice, koupelna a kuchyňský kout? 

Rozhovorům spolucestujících většinou nerozuměla. Byli nadšení, ale nikdo se ničemu nedivil.

Jsem fakt jediná, komu tohle všechno připadá nenormální!?