Harry Potter

Co chceš. Namaluj, co chceš.
Zíral na prázdný bílý papír.
Co chce? Jak co chce?
To přece… nejde.
Když se toho zatraceného terapeuta zeptal, co chce, aby nakreslil, odmítl mu to říct! Parchant jeden.
Před ním byly tužky, pastelky, takové ty černé tyčky, a kdo ví co ještě.
Doprdele, ať mu řekne, co něm chce, a bude to!
A ten debil seděl naproti němu a čuměl na něj a tvářil se naprosto spokojeně!
Fajn! Tak jestli po něm chce cokoliv, tak dostane cokoliv!
Popadl propisku a počmáral s ní papír. Ať mu teď řekne, že měl namalovat cokoliv!
"Výborně. Děkuju."

A víte, jak se říká Zmijozelovi, co si bere jiného Zmijozela? *opile*
tíživé ticho
Dobře, ne tyhle vtípky. *zachmuřeně*
Když jsem slyšel, že se budou brát, říkal jsem si: „Co? Vždyť se znají jenom tak sto let!“ Cos mu musel říct, že tě požádal? Že jsi měsíc v jináči? *se smíchem*
trapné ticho
Uf, náročné publikum. *klopí panáka*
Pořád to nejsou tak mizerné vtipy jako ty Alovy. U Godrika, ten s losem ani nedává smysl.
Můj maličký bráška se konečně vdává! *plačtivě*
Že budem další, Teddy?
potlesk
Byl bys mnohem hezčí ženich než Scorpius a o svatební noci bych ti-

„Slyšel jsem, že jsi povýšil,“ oslovil Denise na nebelvírském čtvrtku v Černé ovci Ron, „jak dopadla předávka agendy? Prý byla Edgecombeová pěkně nasraná.“
„To je slabé slovo. Vtrhla ke mně, hodila klíče na stůl a zabouchla dveřmi.“
„Aspoň s tím teď pohneš.“
„Nemám na výběr, ta ženská nic neudělala.“

Denis se musel napít. Snad pivem zaplaší znepokojení, které pociťoval během prohlídky pečlivě uklizeného stolu. Žádné složky, žádné poznámky, pusto a prázdno. Akorát ve spodní zásuvce našel několik starých čísel Witchgirls, Lockhartův životopis Mé kouzelné já a mudlovskou knihu o barvě. Jen nechápal, proč se Marrieta zajímala zrovna o odstíny šedé.

Jehněčí s bramborovou kaší a hráškem, stejk s opečenými brambory nebo rybí koláčky na křehkém salátku?
Jablečný koláč, lívanečky (lívanečky!) nebo zmrzlinu? Zmrz... ale lívanečky!
Soukromou prohlídku skleníků s profesorkou Prýtovou, krmení testrálů (lívanečky!) syrovým masem nebo lekci létání na koštěti od madam Hoochové?
Hůlku ebenovou, hlohovou, třešňovou nebo olivovou? (lívanečky!)
Život se skládá až z příliš mnoha příliš dokonalých lívanečků možností. Klasicky se odehrávají všechny najednou.
Až ráno...
Otevřeš skříň.
Máš na sebe vzít tenhle hustej černej kostým nebo tamten hustej černej kostým?
Taky je můžeš kombinovat.
Život je jednodušší.
Dej se na Star Wars.
Máme i (lívanečky!) sušenky.

Tentokrát nenechali nic náhodě.
Do auta benzín, sbalit jídlo, pití a piknikovou deku. Ověřit nosnost lanovky.

Na vrcholku kopce se usadili, aby poobědvali.
Kolem se pohybovala spousta lidí. Měli na zádech batohy tak obrovské, že vypadali jako neforemní brouci s vypouklými krovkami. Z těch zavazadel vytahovali metry jakési látky a spousty provázků. A pak to přišlo!
Postupně se rozběhli, látka se napjala a oni vyletěli do velikého prázdného prostoru mezi zemí a bílými oblaky. Vznášeli se jako hejno barevných motýlů.
„Čarrokrrásné,“ vydechla uneseně Olympa.
„To mi teda řekni,“ rozhodil rukama Hagrid, „jak todle ty mudlové dokážou?! A ouplně bez kouzel!“

Gwen nějak těm lektvarům propadla, by jeden myslel, když ji vidí, jak se s poťouchlým úsměvem vynořuje z učebny lektvarů, třímajíc jeden či více kotlíků se zajímavě barevnými či dýmajícími obsahy.
Některé spolu zkoušíme.
"Překvapení!" strčí nám pod nos smaragdově zelené cosi. "Díky tomuhle vysoce pokročilému vytvoru konečně můžeme zjistit, co je v hlavě nějaké té průměrné Mařenky!"
"Co tam je, vím. Pusto, prázdno, akorát takovej špagát, co když ho přestřihneš, upadnou uši," pokrčím rameny.
"Nepodceňuj Mařenky, Tess," zarazí mě San. "Já bych do toho klidně šla," řekne a sklapne rozečtených Padesát odstínů.
"No jo. Když ale ty máš mapu!"

„...opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…“
Protočil panenky. Těch pohádek měl po krk.
Později se proklínal, že mu dovolil, aby pomáhal s lektvarem.
„Teď hodíme do hrnce mloka,“ zašvitořil plavovlasý kouzelník a pohodil bujnou kšticí.
„Do kotlíku,“ procedil ledově, snaže se ignorovat to otravné trylkování. To, jak kolem něj Lockhart tancoval, cvrlikal a vůbec se vystavoval… a vypadal přitom tak neodolatelně božsky.
„Sklapni a hoď ho do hrnce,“ zavrčel netrpělivě.
Byl jen jediný způsob, jak toho nesnesitelného kouzelníka umlčet, došlo Severusovi a lačným polibkem se mu vpil do rtů.

„Jindrrovi koupíme nějaký pěkný kerramický hrrníček. A do něj přřihodíme balíček čaje z místních bylinek. To bude vtipné, co řříkáš?“ Jejich exotická dovolená se chýlila ke konci, takže Olympa sepisovala seznam, komu a co přivézt jako dárek.
„Co? Jakýmu Jindrovi? My ňákýho známe?“
„Hagrride, drrahoušku, co je to s tebou? Přřece Hrrnčířřovi. Jindrrovi Hrrnčířřovi!
„Ale já vo nikom takovym nevim. A ty byliny… Nejsou vony nebezpečný? Už jsi zapomněla, co s tebou provedly?“
Olympa se zamyslela. „Možná máš prravdu. Přřidáme rraději láhev toho vyhlášeného piva Rradegast. A ty si prrosím na chvíli vypni přřekládací kouzlo, ať víš, o kom mluvím.“

„Pak jsi ale měl dost situací, jak mi říct, že můj výzkum platíš,“ poznamenal Charlie, ale už ne tak ostře. Spíš unaveně.

Po probdělé noci a náročném dni se cítil, jako by ho předžvýkal hipogryf, naporcoval testrál, drak usmažil na mírném plameni, a pak, dozlatova upečeného, ho naservírovali Luciusovi k nohám.

Lucius k němu přistoupil blíž. Položil mu ruku na tvář a mírně se usmál, když Charlie neucukl. „Já vím,“ souhlasil, „ale… Je polehčující okolnost, že jsem měl obavy, že se urazíš tak jako dnes v noci a zmizíš jako pára nad kotlíkem dřív, než ti to budu moct vysvětlit?“

„Pane Ollivandere, na slovíčko.”
Otočil se a podíval se na Brumbála, který se křenil jako měsíček na hnoji. „Ale jistě,” řekl a podíval se na Severuse s Montym. Neznatelně na ně kývl. Severus hned něco řekl Montymu a odešel. Monty vyrazil k nim. „Co potřebujete, řediteli?” zeptal se Brumbála a zdvořile se usmál.
„U mě v ředitelně to bude lepší.”
„Skutečně?”
Monty přišel k nim.
„Herolde, pane řediteli, dobrý den. Herolde, potřebuji tvoji pomoc!”
„Opravdu?”
„Je mi líto, ale je zaneprázdněn,” řekl Brumbál pevně.
Ale to se Severus už vracel, s Poppy po boku.
Zeširoka se na Brumbála usmál. „Opravdu?”

„Táhni věží,“ navrhnul Fred zjevně bezradnému Harrymu, když už to vypadalo, že jeho figurky raději dezertují.
„Šach mat!“ prohlásil vítězoslavně Ron a spokojeně pozoroval, kterak černý jezdec masakruje Harryho krále.
„Díky za skvělý nápad,“ zašklebil se Harry.
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem šachový genius. Takový se vejde do rodiny jen jeden,“ pokrčil rameny Fred.
„Škoda, že trochu strategického cítění malý Ronánek nezkusil i na vztahy,“ vmísil se George a dodal škodolibě: „Hermiona ti vzkazuje, cituji – ať si ten omluvný dopis strčí do zadku a zapálí.“
„Ono ji to přejde, neboj,“ uklidňoval Harry svého kamaráda, ale sám si nebyl moc jistý.

„Od této chvíle se budeme chovat strriktně jako mudlové! Nikdo další už nesmí poznat, že jsme kouzelníci. Berrme to jako parrtii, kterrou rrozhodně chceme vyhrrát.“
„Jo. A vodteď žádný sovy!“
„Sprrávně. Automobil nebudeme starrtovat kouzlem.“
„A naše hůlky zvostanou doma, dyž pojedeme na vejlet.“

Další den zůstali trčet na liduprázdné horské silnici.
Hagrid zkoušel všechny páčky a knoflíky. Marně. Pak se praštil do čela. „Dyť voni ty mudlové do toho auta vobčas lejou tentononc… benzín!“
Po hodině bezradného mlčení i mudrování si Olympa povzdechla a vytáhla z kapsy hůlku. „Zdá se, že tuhle hrru bez porrušení některrých prravidel oprravdu nevyhrrajeme.“

„Tati, jdeme na hřiště!“ oznámila Dahlia, nečekala na odpověď a odběhla se sestřenkou. Lilly se u Dursleyových líbilo, především hračky, Barbie, s autem a domečkem, několik sad Lega. A žádní otravní bratři. Navíc kousek od domu hřiště s prolézačkami, skluzavkou a houpačkami.

Když je unavilo blbnutí na prolézačkách, seděly na houpačkách a klábosily.
„Opravdu se kouzelníci nijak neliší od mudlů?“
„Ptáš se už po páté,“ usmála se Lilly, „ne, nemají žádné zvláštní znamení, podle kterého bys je poznala.“
„Ale to holka na proti vypadá jako čarodějka,“ ukázala na zrzku, která se k nim blížila.
„Máš pravdu, to je Rose Weasleyová.“

Vědět to předem, seženu si na sebe něco reprezentativnějšího než Luciusovu košili. Merline, to muselo vypadat. A to jsme spolu tehdy ani nespali. Byli jsme každý v jiné posteli, v jiném pokoji, jen jsem potřebovala něco na sebe. Ale snad menší ostuda, než kdyby se ukázal tehdy, jak jsme přišli zase s Nilsem pozdě a opilí.

Co tomu předcházelo mám už spíš v mlze. Byl naštvaný, padaly kletby i výhružky… A přece si našel čas jen na mě. Všichni ho tehdy zklamali a mě odměnil. Poklekla jsem před ním. Bolelo to a pálilo.

Teď jsem opravdu jedna z nich.

Smrtijedka.

Seděl ve společence před oknem do jezera. Letos se jim přednášky pro prváky obzvlášť povedly. Rozhodně byly zábavnější než jeho učebnice historie.
„Není to stoprocentní,” vzala si slovo Katie, „ale poslední tři roky nosí Havraspárky dlouhé rozpuštěné vlasy s několika copánky, co jim drží vlasy z obličeje.”
Jo, hrajou si na elfky a ještě je to nepustilo.
„Mrzimor miluje tlusté svetry a šály a Nebelvír zase-”
Se vždycky tváří, jako by mu ulítly včely.
„- mluví nahlas. Pokud narazíte na někoho, kdo zní, jako by se snažil přeřvat celé hřiště, je to Nebelvír.”
A kdo je potichu, má něco za lubem.