DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Stroje stály. Poslední kolečko se dotočilo, naposledy odfoukla pára. Clay stála stejně jako všichni ostatní ve výrobně a tupě zírala na mašiny, které poprvé v jejím životě nelomozily. Když byla ještě batole, přihlížela občas své matce, jak pracuje se strojem. Jako dítě školního věku se učila na nekonečných simulacích a video záznamech, jak se stroji zacházet. "Ke strojům," zavelela i jí vedoucí poprvé, když jí bylo jedenáct.
A teď stroje stály. Pokud měla Liga Osvoboditelů pravdu, už stát zůstanou, alespoň do doby, kdy vláda najde jiný systém výroby, bez vykořisťování. Clay najednou nevěděla, co dál. Život jako by se zastavil.

Kronika našeho království pomalu končí. Psala se každý den po bezmála deset let, přestože vím, že si tyto spisy nikdo nikdy nepřečte. Komunikaci s poddanými jsem vždy považoval za nedůstojné a moji spoluobyvatelé neumějí číst. Až na jednoho, který by tyto klikyháky stejně nerozšifroval. Uznávám, že škrábu.
Někdy přemýšlím, jestli aristokracie není přežitek. Jindy jsem si svou existencí jist a lituji, že jsem si nedal tu zlatou jednohubku hned první večer, kdy se k nám přestěhoval. Nejsem to totiž já, sir William, černý kocour, který se stal slavným. Svou ságu si do klávesnice nadšeně klepe on, Ferda Auratus, zlatý křeček.

Vzácná chvilka klidu, kdy vyjdu ven na balkón a užívám si výhledu, který se mi naskýtá.
Zelené vinice táhnoucí se až k obzoru. Prašná cesta roubená starými stromy. Otroci pracující na plantáži. Vše zalité ranním sluncem.
Se zavřenýma očima si užívám letního svěžího vánku. Naslouchám zvukům okolí, než se ozve vysoký hlas mademoiselle.
„Mladá slečno!“
Dvě slova, která zničí milovanou chvíli.
S povzdechem se otočím ke krajině zády.
Někdy si připadám jako ti otroci.
Všichni máme za zády člověka, který řídí náš život.
Udává povinnosti, kterým musíme za každou cenu dostát.
Povinnosti, které nás svazují.
Dělají z nás někoho jiného.

Očekáváná chvíle nastala, zbývá posledních pár minut do osudového okamžiku, už nikoho nezajímá bublající guláš, nikdo nevěnuje pozornost nekončící hádce. I ta telenovela dávno vzala za své, a dokonce největší drbny přestávají klebetit.
Ladíme, točíme knoflíky na nevzhledných bednách, jsou to odporné stroje, co celý den dráždí mladé sousedy, vydávají nesourodé skřeky či nesrozumitelné dechovky, ale ta rychlost se kterou se všichni k nim snaží dostat je neuvěřitelná. Jinak hlemýždí lid by mohl směle začít konkurovat olympijským vítězům…
Lovíme brýle, převracíme šuplíky a hledáme naslouchátka, samou nervozitou nám padá protéza. Je to tady.
Vzhůru ke strojům, žhavte dráty, Impulsovi volají!

Po roce čekání je opět tady. Co? No přece Duben Měsíc Drabble! Ještě než začneme, je třeba naposledy pocvičit své prsty, zkontrolovat, zda na klávesnici nechybí žádná písmenka, připravit se popustit uzdu fantazii. Pořídit dostatečnou zásobu kafe a čaje, sušenek a cukru. Případně vzít si slovník se spisovnou češtinou k ruce. A můžeme začít. Už, už nedočkavě čekáme, až přijde ten správný povel. A on přišel.
„Ke strojům!“ Zazní slova pořadatelek a všichni poslechnou. Usednou a začnou psát. A psát nepřestanou, dokud nebude konec. A ten bude až za dlouho, doufejme. Aby se stihlo napsat co nejvíc příběhů. Dubne, vítej!

"Jste si jistý, že to nebude mít žádné defekty?"
"Nic neslibuju. Vždycky se může něco pokazit."
"Potřebuju vojáky schopné uposlechnout rozkazů a trefit se lžičkou do pusy. Co jste předvedl posledně se tomu ani neblížilo."
"Určitě předčím tu kaluž orgánů, co vám zhotovil můj kolega."
"Dost řečí. Jak to funguje?"
"Stačí strčit ruku semhle. Jen bych rád věděl jedno. Ryby jsou docela přátelské. Nejde si to vyříkat po dobrém?"
"Poslyšte, teď je pozdě to řešit. Ryby nikdy neprojevily nejmenší zájem vyjednávat a zabily až příliš lidí. Zařaďte se. Je potřeba vyrovnat ztráty."
Mašina zabzučela, když do ní zajela velitelova paže.

Na obloze zuřila bouře. Blesky, hromy a jejich Vládci se proháněli sem a tam, a mezi tím vším se zmítala loď. Loď s potrhanými plachtami a... nu ano, loď létající.
Posádka pobíhala po palubě sem a tam, kam je zrovna nahnalo naklonění paluby. Těch pár, kteří se pokoušeli udržet stroj v chodu, brzy své úsilí vzdalo.
"Kapitáne!" zabušil první důstojník na kapitánovu kajutu.
"Ano?"
Na palubu vyšel kapitán Shakespear - v růžovém baletním oblečku a s vějířem, který mu vzápětí vzal vítr. Zamračeně se rozhlédl po svých mužích. "Na co čekáte, bando líná! Ke strojům, nebo vás dám hodit přes palubu!"

„Kapitán Elánius i lady Barankinová jsou v paláci,“ hlásil První zbrojnoš Karotkovi. „Elánius bude chtít od Zavoněla pro naši hlídku novou výzbroj. Lady Barankinová celou tuhle transakci sponzoruje.“
Karotka podotkl: „Takže zase budeme ve firmě Máš-li rád draky, zařehtej každému zaměstnanci vnucovat – ke strojům a pracuj? A přesvědčovat je, že to dělají pro Ankh-Morpork. To by neuhádaly ani soudné sestry.“
Klika cvakla, dveře letí, kapitán Elánius vchází do dveří.
„Bedničky z kočáru do zbrojnice, a hned.“
„Vždyť jsou to líhně pro draky,“ protestoval Druhý zbrojnoš.
„A tady máte návod, co s nimi,“ hodil Elánius na stůl videokazetu Jak vycvičit draka.

Ubíjející, monotónní zvuk desítek šicích strojů. Sedíme jedna vedle druhé, hlavy skloněné, záda nás bolí a oči pálí. Inženýrka vedle prodavačky, laborantka vedle zahradnice. Všechny na stejné životní lajně.
Dnes je pátek. Jeho den. Další z jeho pátků. Přichází na minutu přesně. Prochází uličkou, vybírá, zvažuje, přemýšlí. Blíží se. Tajím dech. Cítím na sobě jeho pohled, slyším jeho myšlenky. Pokyne dívce, která se krčí vedle mě. Nám ostatním úlevou poklesnou ramena. Moje sousedka se zvedá a odevzdaně odchází za ním.
On se otáčí ve dveřích, povzbudivě se na nás usměje a zahlaholí: " Tak děvčata, zpátky ke strojům!" Dveře kanceláře zaklapnou.

Levá nebo pravá? Tak důležitá věc a on se to přesto rozhodl vyřešit rozpočítadlem. Zpocený nervozitou sáhl doleva. Výraz na tváři muže sedícího proti němu se nezměnil navzdory tomu, že si mladý hacker právě vybral tu horší cestu. Cestu vedoucí ke strojům! K nesvobodě! Vybral si tu možnost, o které věděl, že jí nebude litovat. Možná to byla škoda. Mohl by z toho být dobrý příběh.
Vzal si tabletku do úst a polkl.
Jen o několik málo let později se plovoucí hromádka tkání, která si dosud myslela, že je něco víc, že je Thomasem Andersonem, byť barvoslepým, beze stopy rozpustila.