DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Monika dorazila domů pozdě večer. Jako ředitelka oddělení mezinárodní firmy měla práce nad hlavu, a když k tomu ještě musí stíhat nákupy, kadeřnici…
Její manžel ještě nepřišel domů. Ovšem, on má toho teď ještě víc…
Monika se převlékla, dala ohřát večeři do mikrovlnky a vešla do dětského pokoje.
Lehké znepokojení okamžitě vystřídala úleva a spokojenost. Její dcerky, starší pětiletá, druhá sotva roční, už klidně spaly. Betynka seděla u postýlek, dosud s knížkou a s poblikávající obrazovkou. Monika si ověřila, že celý den proběhl, jak měl.
S úsměvem napsala děkovnou textovku kamarádce, která jí Betynku doporučila. Není nad šikovnou elektronickou chůvu.

Vstát každé ráno v pět, nechat se odvézt poloprázdnou šalinou k fabrice, u vchodu píchnout, a pak stát u linky, chrlící studené kovové součástky, musím levou rukou chytnout součástku, pravou šroubovák, dotáhnout, pootočit a položit na pás, stovky za hodinu, tisíce za směnu, osm hodin denne, pořád dokola, celý život, stroje hučí, ruce se míhají, jen jednou za čas se stane, že linka začne zpomalovat, jako by si chtěla odpočinout, nebo se i úplně zastaví, já pak sakruju, protože když budeme mít prostoje, nesplním denní normu, tak ať kouká makat, a už ani nevím, je-li stroj linka nebo spíš já.

Guvernér Tarkin nevěřícně zíral na obrazovku. Důstojník, který mu právě přinesl rozkazy od Císaře, sebral odvahu zeptat se: „Pane, můžeme vůbec zvládnout vyrobit tak složité modely? Ani nemáme pořádné vybavení a řemeslníky.“
„Budeme muset požádat o pomoc velkoadmirála Thrawna,“ odpověděl po chvíli mlčení Tarkin. Thrawn se sice zdráhal, ale nakonec přislíbil alespoň svůj odborný posudek a několik svých nejlepších strojů. Tarkin jeho doporučením nebyl nadšen, ale lepší plán neměl. Zapnul comlink a oznámil: „Operace JITEX zahájena!“ Poté se odebral do prádelny, kde již čekali nejzručnější důstojníci, aby společně podle Thrawnových návrhů pro Císaře ušili novou kolekci plášťů pro sváteční příležitosti.

Ráno se vzbudíš a je to tady. Projdeš bytem do kuchyně a stále ho slyšíš v hlavě. Ten hlas, který velí každému spisovateli. Ten hlas, který Tě nutí po dlouhé době, kdy nejsi schopen napsat ani slůvko, opět usednout k psacímu stroji u okna... Který nejdříve tichounce, později hlasitěji a nakonec jako rytmické bušení prstů do klávesnice udává povel:
"Ke strojům!"
Je to snad bůh všech spisovatelů? Nebo jejich pokušitel? Či snad upomínka, podobná žlutému papírku na ledničce? A nebo je to touha? Touha spící v každém literárně nadaném jedinci. Touha, která Ti nedovolí usnout, dokud nenapíšeš další díl knihy....

Našli mě jako malého chlapce. Naši vesnici prý zničili povstalci. Přežil jsem útok jako jediný. Byl jsem pohublý, nemocný a na pokraji vyčerpání. Oni mě našli, nakrmili a stali se mou novou rodinou. Učili mě, cvičili a přijali mezi sebe.
Potom přišly první útoky. Nechápal jsem, proč se to děje, ale řekli mi, že jsou lidé krvelačné šelmy a chtějí jim vzít jejich nesmrtelnost. Začal jsem bojovat po jejich boku.
Ztráty v našich řadách byly strašlivé. Pak jsme začali vyvíjet nové modely. Pomáhám s jejich osobností a první testy vypadají slibně. Model T-101 je naší novou nadějí. S ním zvítězíme!

„Hoří letadlo! Šálalálala!“ prozpěvoval si Ten druhý, zatímco zbytky šípovitého stoje narazily do lesa.
„Forsáž!“ ignoroval jsem jeho snahu o překousnutí mého vlastního jazyka.
Akcelerace mne zamáčkla do sedačky, až amortizér přetíženě zakvílel. Rázem jsme se řítili rychlostí přesahující sto kilometrů za hodinu, po cestě, na kterou bych si netroufl ani na kole.
Výbuch stroje připomínal východ druhého slunce. Tlaková vlna nás vykopla do výšky a já si opět užíval bezmotorového letu v tři sta tunovém vozidlu.
Dopad byl impozantní. Nevím, jak jinak pojmenovat bláto, stříkající několik metrů na všechny strany.
Počet nepřátel na obrazovce klesl na dva. Zábava začíná!

„Nečum a dělej!“
Velká prázdná hala s podlahou ošlapanou pracovní obuví dávno odešlých dělníků. Dřív tu stávaly i stroje – těžká kovová monstra, ponechaná svému osudu… místní sběrný dvůr a jeho vlastník je uvítali bez nepříjemných otázek. Teď se po podlaze válí už jen prach a špačky cigaret, jak sem místní děcka chodí kouřit.
Rozlehlý prostor se utápí v šeru druhé hodiny ranní; to už děcka dávno spí a hlídač už tu není roky. První zvládli bez problémů, druhý v polovičním čase. Ještě třetí, víc jich stejně najednou neodvezou.
Areál Poldi Kladno najednou prudce zasténal - ten třetí nosník byl opravdu poslední.

„A jsme definitivně v hajzlu.“ Sergej práskl helmou do závěje a obrátil se ke zbytku výpravy. Na motocykly se vesele sypalo.
„Mě by jen zajímalo, kterého pičičmundu napadlo jet na motorkách,“ utrousil Skelen.
„Vždyť jsme jeli do Provence, Kristova noho!“ vybuchl Sergej, „já nevěděl, že tam bude nějaký zasraný portál.“
„Hlasitějc už to nejde? V Moskvě tě špatně slyšeli.“
Sergej nasupeně nakopl sníh, neočekávaje odpor, ale sníh měl jiný názor. Jako mávnutím proutku se zvedl a spolu se Sergejem se odklidil z cesty.
„No a je to vyřešeno,“ ušklíbl se Skelen. „Ke stojům pánové. Sergej a sníh si musí promluvit.“

Seděla schoulená na židli a oči jí klouzaly po papíře. Lékaře, který posledních pár minut vedl monolog pohřebním tónem, skoro nevnímala. Nějaké to slovo zachytila jen občas. Chemoterapie… Další léčba nemá naději… Několik týdnů…
Přemýšlela, co v čase, který jí zbývá, dělat.
Z myšlenek ji vytrhl doktor, když jí cpal další papír.
„Teorie pana Lumica není ještě vyzkoušená v praxi, ale má opravdu dobré vyhlídky. Mohla by to být vaše jediná naděje.“
Četla pozorně. Přísně tajný projekt… Očekává se schválení vládou…
Zdálo se, že ji osud staví před nečekanou volbu: má zemřít teď jako člověk, nebo žít věčně jako stroj?

Muminek se k nim plížil velice nedůvěřivě. Konec konců, jsou to stroje, může se stát všechno. Ze zahradní besídky k němu doléhal tlumený halas, jak skupinka bambulů dopíjela šťávu muminkovy maminky, a jejich kola zatím stála opřená o zeď dřevníku.
Bambulové milovali cyklovýlety.
Určitě by ho nutili, aby s nimi jezdil dlouhé kilometry, potil se a šlapal do kopců. Pro muminka ale kolo bylo spíš vznešený oř. Opatrně jedno pohladil. Seděl by vzpřímeně, v jedné ruce řidítka a v druhé meč, drakovi by usekal hlavy a zachránil krásnou Ferku...
Rychle se schoval. Bambulové osedlali oře a zmizeli v oblaku prachu.