Drsná realita

“Tak ještě třicet metrů. To bude támhleten strom.”
Plazíme se studeným blátem, příznačným pro Sudety v této části roku. Před chvílí se spustil déšť se sněhem. Vítr je ledovej a my všichni toho máme po krk. Ale trvalo nám tři dny dostat se tak daleko. Nevzdáme to. Nikdy.
“Deset metrů. Sakra, GPS nefunguje.”
Pochopitelně. V Sudetech je bláto, signál nikoli.
“Strom?”
“Strom.”
Samozřejmě lezu já. Výhoda nejlehčího člena výpravy.
Větve kloužou a krom zmrzlých šišek nic nevidím.
Takže výš. Kam až to půjde.
“Kurva, mám!”
Malá modrá krabička, uvnitř papírek a bordel z kinderka.
“Tak, přátelé, hážu! Stopadesátá třetí keš!”

Za léta služby jsme toho viděli hodně. Máloco nás ještě překvapí. Tady jsme ale zůstali zírat na prahu a jediné, co nám běželo hlavou, bylo PROČ. A především JAK.
Pan Novák nám ten pohled z koupelny rezignovaně vracel. Ležel ve vaně. Oblečený. Neměl ani škrábnutí.
"Manželka chtěla přilepit ten zasranej podhled. Známej mi dovezl lepidlo ze SAPY, prej spolehlivý. Stál jsem na špičkách. Ta blbost mi vyklouzla z ruky; jak jsem se ohnal, tak jsem na ni šláp. A ujela mi noha. Prosáklo to látkou. A drží to fest."
Některé patové situace končí kožním štěpem. Na zadku, nikoli na patě.

,,Z toho se už nevyvlečeš, mastňáku. Jen počkej, ve dvě seš mrtvej!"
ukončil svůj proslov Petřík zvaný Drsňák.
Bylo mi zle, z tohohle není úniku.
Zrovna jsem si dával věci do skříňky když se on a jeho parta - čtyři cápci s kšiltovkami dozadu a s roztrhaným oblečením - ochomýtali kolem vrátnice. Že já hlupák jsem se nezdejchnul dřív, než si mě stačili všimnout. Šel jsem zrovna na oběd, když do mě jeden strčil. Vrátná, ta stará bába, zrovna spala. Nikde nikdo, jen jich pět proti mně, dost nefér.
Naštěstí šla kolem jedna úča, jinak bych si ani na ten oběd nedošel.

Další profil.
Pan Míra si prokřupe prsty. Je jaro. Je nabuzený. A ten Bráníček na stole má ideální teplotu.
"Ahoj kočko," naklepe. "Popýšeme nebo něco víc?"
Na druhé straně ticho.
Dlouhých osm minut. Sakra. No nic, líná huba, holý neštěstí, říkala babi.
"Haloooo, seš tam? Proč nepýšeš lásko."
Nic.
Si snad dělá srandu, fiflena namyšlená! Dobře, přitlačíme.
Pan Míra váhá jen chvilku. Pak namíří mobil k poklopci. Pochopitelně otevřenému.
Nic. To snad není možný!
"Tak si polyp tlustá krávo! Stejně bych tě nechtěl," napíše.
Blok. Casanova zafuní.
Á, další profil. Zrzka!
Další hlt Bráníčku.
"Ahoj kočko. Popýšeme nebo něco víc?"

Povolání: Hrdina
Charakter: Silný mladík, co se ničeho nezalekne. Za obranu vesnice a obyvatel neváhá položit život.
Dovednosti: Obouruční meč, úhyb, skrz, hromotluk

Hned první den jsem si udělal dobré jméno, když jsem zabil skřety, kteří se pokusili napadnout vesnici. Cítil jsem se nepřemožitelně.
Ale druhý den začal příliš brzy útokem na bránu. Moc jsem se nevyspal, jelikož jsem byl dlouho do noci na hlídce.
U snídaně, ke které jsem se dostal až v poledne, si ke mě přisedl hobit. Vyspaný do růžova. A s čerstvým korbelem piva k míchaným vejcím.
Hned jsem měl jasno, za co pojedu příští rok.

,,Kterým hrdinou bys rozhodně nechtěl být?´´ zeptal se Štěpán a ukázal na plakát Avengers.

,,Učitelka,´´ řekl jsem bez rozmýšlení. Štěpán se pobaveně ušklíbl.

,,Co je na učitelkách hrdinského? Nikdo je nemá rád!´´ vykřikl.

,,No právě! Ony se snaží něco naučit, některým na nás záleží. Chtějí, aby z nás něco bylo. A i přes to si z nich děláme srandu, vyrušujeme a děláme všechno pro jejich odchod. Nemáme je rádi, a to nic špatného nedělají!´´
,,Chodí do práce a vědí že je málo studentů má rádo. A přesně kvůli tomu jsou ony pravé hrdinky. Nedokázal bych nimi být ani jeden den.´´

Stanice byla nedaleko. Policisté, mající plné ruce práce s prázdnou čekárnou, mne přijali za půl hodiny.
"Descending Monte Mario, I was bitten by two dogs..."
???
Ukazuji proděravělou nohu.
Pochopili. Dostala jsem formulář "ztratili jste / ukradli vám", škrtám, připisuji italsky "Dva psi mi sežrali nohu". Vnucuji papír, na který jsem vše anglicky sepsala (včetně mapy), kdyby se to přihodilo někomu dalšímu, nemusel by přežít. Vysvětluji lámanou italštinou, ale mám nezvratné tušení, že moje hlášení bude zakopáno do hromady jiných.
Ale jedno nevědí - ten incident mne změnil. Dvě malá kousnutí, a v Římě bude se dvěma psodlaky v řadách policie mnohem bezpečněji ...

Den první.
Jsme na místě! Jsem nadšený - kolem se rozkládá les, kapradí tu sahá po ramena. Náš guru, pan Eduard, tvrdí, že musíme vystačit s tím, co tu najdeme. Tento deník píšu TUŽKOU! Netušil jsem, že lidi tohle ještě používají. Nalezení opravdového mužství si žádá oběti.
Den druhý.
Pan Eduard nám sebral mobily. Signál ruší naši auru. Kroužíme kolem ohně a vydáváme diluviální skřeky. Je to tak osvobozující!
Den třetí
Zkurvený komáři! Blbý kořínky! Zasraná zima! Mám hlad. Eduard zmizel.
Seru na to, zkusím najít benzínku.
Nejdřív ale potřebuju lopuch.
Stačí že smrdím jak opice, nemůžu ještě stopovat na Adama.

Miloval ty okamžiky.

Nenáviděl se za to, že dovolil nechat si ty stejné okamžiky zkazit. Euforie z vítězství, která byla násobena bolestí těla dotlačeného na samou hranici jeho možností, se mísila s odporem k falešným úsměvům falešných korporátních parazitů, kteří se k němu v cíli přitočili a nechávali se s ním fotit.

S ním, s vítězem. Šampionem. Hrdinou davů na stadionu i v nespočtu domácností. Běhajícím reklamním poutačem.

To malé logo korporace, které se za trochu peněz do začátků upsal na celou kariéru a o níž věděl, že jiným nemilosrdně ničí životy, se mu vypalovalo do duše.

Nenáviděl ty okamžiky.

V říši květin zahájeno jest krizové jednání,
slovo si vzal nejdřív kopr, což poněkud zavání.
Vykřikoval: "Lidi často nadarmo mé jméno berou,
do kopru vše posílají a přitom nás s gustem žerou!
Jsme jim dobří tak akorát na zahnání koliky,
klidně dle nás pojmenují koprofilní praktiky!!
Kdysi každý gladiátor promazával námi svaly,
na ochranu před démony byl náš efekt dokonalý!!!
Potom ale přišla krize a s ní císař Kopronymos,
"hovnojmenný", "pokálený" - zřejmě pro svět neměl přínos.
Jak si to ti "koprfíldi" mohli dovolit,
dát stolici zkamenělé název koprolit?
Koprofág nás dorazil, přišel boží bič,
na koprovku zapomeňte, stěhujem se pryč."