Drsná realita

V hospodě U prezidenta se sešli bývalí spolužáci z ekonomky, páni kolem pětasedmdesáti. Rozhovor se opět nevyhnutelně stáčel k jejich slavnému spolužákovi, jistému VK.
"Basketbalovej entuziasta. Držet míč a běžet vpřed mu bylo vším."
"Jak hrál?"
"Byl malej. Ostatním dohlíd nejvejš na trenýrky, takže si pletl týmy. Měl specifickej systém bránění zezadu, kdy protihráče chytal za holeně. Bohužel tak občas zastavil i vlastního útočníka."
"Musel se brzo vyfaulovat."
"Naštěstí. Rozhodčí ho znali a protihráči schválně škobrtali, aby šel co nejdřív ze hry."
Jeden z posluchačů se zasnil. "To mám na sportu rád," povzdechl si. "Že je tam aspoň ňákej rozhodčí."

Taky nesnášíte nakupování oblečení a závidíte trpaslíkům železňákům?
Trpasličí spodní prádlo se totiž (jak každý ví) kupuje u kováře a na velikost se tudíž moc nehledí, když stačí tu i onde utáhnout matku a hned je model o dvě čísla menší.
Proč se s tím tedy tolik nadělá...? Nýt tady a šroubek támhle, v nejhorším se do toho trochu praští kladivem, čtyři rány budou stačit, hotovo dvacet!
Lze samozřejmě namítat, že je to trochu těžké na běžné nošení a jsou i tací, co si stěžují na kdovíjaké vyrážky, které stejně pocházejí jen ze změkčilosti.
A pro krásu je třeba trpět!

Vydal se pomalu na svou poslední cestu.
Počasí bylo pochmurné. Šel velmi pomalu.
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni měli práce až nad hlavu.
Doufal, jako každý, kdo byl v okolí, že nadcházející ráno ve zdraví přežije.
Nemohl tušit, že to tak bohužel nebude.
V této sladké nevědomosti pokračoval dál se svými myšlenkami.
Na konci cesty se konečně dostal ke svému cíli. Majestátnímu tanku Tiger.
Byl jeho řidičem.
Nadcházejícího rána, kdy utichla dělostřelecká příprava. Zařadil první rychlost a vyrazil do boje.
Nevěděl však, že za pár minut si jeho tank najde přesně vypálený granát.
Toho rána to byl první zničený tank.

Mám kamaráda policistu a občas něco vypráví. Není lepší prevence, než slyšet takové vyprávění od někoho, kdo to viděl na vlastní oči.
...
Nezapomenu na jednoho kluka. Mladý kluk, kolem 20, první auto, které si koupil sám. Měl radost a jel vyzkoušet kam až ručička tachometru dosáhne.
...
Rovná silnice, žádný provoz, ručička tachometru stoupala vzhůru, stejně jako vzrušení.
Ve stejné chvíli vyběhla z lesa srnka.
Typický příklad z autoškoly, neuhýbat, srazit ji, ale udělat to, je v danou chvíli těžké. A tak strhl volant stranou a zastavil se o strom.
...
Když jej našli, zbylo z něj jen tělo oděnné do oceli...

Na mrtvou naději vám nikdo úmrtní list nevystaví, říkával Bohouš. Ten chlap byl úplnej cynik, ale, koneckonců, co jinýho taky při svý práci mohl bejt? Dyť von ty lidský naděje pohřbíval den co den, a o víkendu klidně třikrát! Pokaždý jsme nad těma jeho kecama mávli rukou. On se chechtal a objednal dalšího ferneta.
Teď si tak říkám, jestli z něj náhodou nemluvila zkušenost. Poprvý v životě mu rozumím. Koukněte na to. Pondělí. Venku chcanec. Já tak doufal. Celou pitomou neděli jsem se vydržel nepodívat!
Popelář Standa zmuchlá oranžový nevýherní tiket a s povzdechem ho zahodí.
Tak zase do práce…

"Mohl si za to sám, blbec. Kdyby si přečetl informovanej souhlas...."
"Pane doktore, takhle to asi u soudu nevysvětlíme...."
"Promiňte, paní ředitelko. Ale bylo tam psané jasně: A možné další nežádoucí účinky."
"Pane doktore, nevím, jestli se to vztahuje na situaci, kdy desetkrát překročíte doporučenou dávku."
"Byla to experimentální léčba. EXPERIMENTÁLNÍ! Slyšíte???"
"Ale ani v experimentu... nevím, jestli... desetkrát..."
"No tak mi prostě ujela ruka! Vážně jsem nebyl vožralej! Selhaly vaše kontrolní mechanismy!"
"Prosím, nekřičte na mě."
"Klídek, brnkačka, nemějte strach. To zakamuflujeme."
Hned potom, co ho vyrazím, dám sama výpověď, blesklo hlavou ředitelce. Mám hezkou nabídku na místo uklízečky.

Pokusy na zvířatech jsem nikdy nedělal rád a už je nedělám vůbec. Ale pořád si myslím, že bez nich by se výzkum v medicíně (neplést prosím s kosmetikou, děkuji) neobešel. Nebyly by transplantace kostní dřeně, protože jediné údaje o účincích celotělového ozáření bychom měli z Hirošimy, Nagasaki a Černobylu. Dávkování léků by se určovalo házením kostkou. Vedlejší nežádoucí účinky by vůbec nešlo předvídat. Jako jedinou alternativu vidím chovnou stanici ochránců práv zvířat, kteří by pro příslušné experimenty nabídli vlastní těla.
Pokud se někdy oběti biomedicínského výzkumu reinkarnují ve větší, inteligentnější a agresívnější životní formy, pokusím se jim to takto vysvětlit.

Odpojili jsme ji. Některá rozhodnutí nejsou snadná, ale člověk je musí brát čistě racionálně. Její stav přestával být slučitelný se životem. Jakmile její teplota stoupla na úroveň pokojové, nebylo zbytí.
Společnými silami jsme ji opatrně přemístili na záda. Ležela odevzdaná a velice tichá.
Také jsme mlčeli. Situace si žádala dodržet dekorum.
V. promluvil teprve v polovině pitvy.
„Hele, stejková omáčka. Tu kupovala ještě ex,“ dodal sentimentálně.
„Ehm, kdyže jste se to rozešli?“
„Vloni.“
Moje obočí zamířilo k temeni hlavy.
„Zas to tu bude jak u vyžranýho krámu,“ vzdychl.
„Třeba se pozítří vzpamatuje. Doufám.“
„Doufej. Tak malou mrchu už totiž neseženem.“

"Ty ses mi vždycky líbil. Ten tvuj kukuč."
Byl z ní cítit chlast: vodka, víno, baccardi a něco neidentifikovatelného.
Smyslně se na něj podívala, ale Markovi se zdálo, že jde její pohled někam za něj. Potkal ji v noční tramvaji, jeho nenaplněná středoškolská láska. Seděla vedle něj. Nemotorně mu položila ruku na stehnou.
"Marečku..."
'Šampaňské!' blesko Markovi hlavou.
Rukou mu začala sahat do vlasů. Vzpomněl si, jak na střední stával ve frontě na obědy za ní jen proto, aby cítil její vůni.
Naklonila se k němu, osahaná diskotékou. Její dotek byl jako opření se o bar.
"Promiň, já už musím."

"Honzo, s Vámi dneska celou hodinu šili všichni čerti. Co se děje? V životě jsem Vás neviděl takhle nesoustředěného."
"Já to dneska nemohl vydržet. Víte, celý víkend jsem makal na stavbě, abych si vydělal na ten zub - to jste si asi všiml." Ukazuje na chybějící dvojku vpravo nahoře.
"Jak jste k tomu přišel?"
"No... porval jsem se kvůli mámě."
"Cože?"
"Ono se to blbě vysvětluje. Abyste chápal, před měsícem se máma zničehonic sbalila, odjela do ciziny a všechny nás tu nechala. Nic neřekla, přišli jsme na to, až byla pryč. Zůstali jsme tu sami."
A to mi vypráví patnáctiletý prvák.