Drsná realita

Prvák
"No to si jako dělá srandu ne? Takovýhle sračky a von to chce jako už příště zkoušet? Se posral... V životě sem to neviděl, nechci a nebudu."
O pár měsíců později
Jo aha...
Druhák
"Notyvole to je kokot, to jako že to loni nebrali? Ale já to nechci opakovat znova kvůli těm lamám."
Po písemce
Sám sem lama.
Třeťák
"Eh? No ale... už zase? Všichni tu chápeme ten tvůj blbej předpřítomnej čas. Jakože všichni."
O pár minut později
Tak ne všichni
Čtvrťák
"Na pána, to bylo fakt totálně easy, přece umim, stačilo neusnout při poslechu."
Učitel
Úkol splněn. Uf.

První den se jen zpovzdálí dívali. Přišlo jim to ohromně vzrušující a připadali si velmi dospělí.
Další den se odvážili trochu blíž. Občas některý z nich utrousil poznámku, kterou považoval za vtipnou, ostatní se vděčně chechtali a všichni si připadali náramně chlapácky. Tohle povyražení jim vydrželo asi tak týden.
Jenže se z toho stávala rutina. Chtělo to něco víc.
Vymýšleli plány, hecovali se.
Až nakonec ten největší borec povstal a odvážně přešel silnici.
„Tak za kolik?“ oslovil drsně (jak se domníval) vnadnou děvu, která zblízka zas až tak vnadně nevypadala.
„Za pět minut půl desátý, chlapečku,“ odvětila ona vychlastaným hlasem.

Určit jel každý z Vás někdy autobusem. Takovým tím městským nebo příměstským, kde jsou sedadla po stranách vyvýšená. Nad nimi jsou úložné prostory, kovová tyč, co se táhne přes celý autobus. K oné tyči je nainstalovaná síťka nebo plastové panely. Víte, co myslím?
Co taky určitě každý z Vás někdy zažil, ať už osobně nebo viděl někoho jiného, člověk totiž nemusí mít dva metry, aby se při vstávání krásně praštil o tu vodící tyč do makovice.
Tyč se rozduní, lidi se otočí a Vás ta rána posadí pěkně zpátky do sedadla. Bolí Vás hlava a ještě se Vám všichni smějí.

V místnosti bylo takové ticho, až člověk slyšel tlukot vlastního srdce.
Shiro sevřel ruce v pěst, aby se mu netřásly, a snažil se ignorovat kapku potu, která mu putovala po páteři.
Alura s povzdechem složila tvář do dlaní: „Shiro, bude to v pořádku. Jen potřebuji vysvětlil tu včerejší... scénu.“
Včera
„Pane Slave... pane Sl... pane, nechte mě doml... pane!“ v Shirově hlase byla slyšet narůstající hysterie. A pak se v jednu chvíli definitivně zlomil.
Nejdřív oknem proletěl počítač. Potom klávesnice. Potom telefon.
„Je mi jedno, že jinak na 69,5% umřete!“ zařval Shiro kamsi do prázdna: „zápalnou oběť dělat nebudeme!“

Makovicím se v Bulelrbynu dařilo dobře. Během krátkého, ale slunečného léta byla pole obsypána šarlatovými květy. Lisa se procházela polem, špičky prstů hladila jemné květy. Velmi pozorně se rozhlížela. Kdyby se objevil kdokoli na dohled, vydala by zapískáním znamení. Všichni by zalehli do makového pole a několik desítek minut vyčkali.
Nesměl je nikdo spatřit. Po několika měsících v odvykačce na ně dávali všichni pozor. Proto na ně musela dávat Lisa pozor. Malá sestřička by přece neudělala nikdy nic špatného.
Lasse i Bosse už měli plnou misku opiového mléka. Je to slabá náhražka, ale nic jiného tu není. Musí se spokojit.

,,Aaaaa hmmmmmmmmm."
,,Nazdar Týno."
,,Čau, pst. Haaaa mmmmmmm."
,,Co to děláš?"
,,Medituju, neruš mě. Hmmmmmmmm."
,,A proč?"
.....
,,Proč to děláš?"
,,Hmmmmmmmmm."
,,A co bude k večeři?"
.....
,,A bylas nakoupit?"
,,Ježiš marja! Nemůžeš mi dát deset minut?!"
,,Se hned nezblázni, stejně je to pí*ovina."
.....
,,Budeš tady blbnout ještě dlouho?"
,,Áááááá, já už tě zabiju!"
,,Proč?"
,,Rušíš moje kruhy."
,,Jaký kruhy?"
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost."
,,Haha, ty jo? Ty jsi vtipná, kašli na to a pojď se najíst."
,,Klid, trpělivost, vyrovnanost, klid, trpělivost, vyrovnanost!... Budu trpělivá, dám ti tři vteřiny, abys odešel nebo tě s klidem zabiju a vyrovnám do předsíně vedle deštníků."

Záběr vstupu do dvora. Zvoní telefon.
Tonda: Nazdar Slávku! Jaká byla sobotka? Sjezd cajk, ne?
Záběr na naleštěné polobotky. Hovor pokračuje.
Tonda: Neděkuj, pošleme ti fakturu. A jak se jinak babiš? Nebabiš?
Záběr na kancelář. Sekretářka si lakuje nehty, asistent leží na kanapi.
Tonda: Vstávat! Sobotka vyhrožoval na sjezdu, že nepůjde s ANO do koalice, když nevyhraje volby, a teď se posral. Uděláme sbírce zvadlejch růží fejslift. Co nový logo?
Žížala: Gumová kachnička! Má oranžovej zobák, dutou hlavu, plave dycky na hladině a všude překáží!
Tonda: Žížalo, ty seš fakt marnej,vole. Kachničku! A dopadnou jak modrý ptáci, ne?! Zapomeň.

Byla tma. Liduprázdné město. Jenom prach se tiše snášel městem. V tomto městě včera bylo mnoho lidí. Bylo to moderní velkoměsto s mnoha světelnými reklamami. Uprostřed města stála moderní laboratoř. Zde se pracovalo na nejzajímavějším vynálezu lidstva: Teleportu. Přišel den prvního veřejného vyzkoušení. Bylo to ohromující. Nekonečné možnosti využití. Zbývalo vyřešit poslední věc: teleportování teleportu. Akce byla zahájena. Nejdokonalejší procesor začal propočítávat nejsložitější matematické výpočty. Hluk procesoru se zvyšovala a nabíral na výšce a intenzitě. „Fatal Error: Full memory.“ Vše utichlo. Poté se ozval pronikavý zvuk. Nekonečně intenzivní světlo. Nekonečně intenzivní teplo. Nikdo nepřežil. Nic nezbylo. Zbyla jen mrtvá tma…

"Ahoj Kájo, co se ti to stalo, že jsi celej v sádře?!"
"Zdár, no rád tě vidím. Ále, testoval jsem hrozně lacinej novej minipadák, co měl udělat revoluci ve skákání z malých výšek. Znáš to - materiál za zlomek standardní ceny, jednoduchá technologie, stoprocentní spolehlivost, ale je tam takovej malinkej háček.
"Pořádnej hák, koukám..."
"Ale nic hroznýho, jenom že nám padáček zrychluje. Prej ten profesor: Při vaší hmotnosti, Vašnosti, hmm...hmm, to máme centimetr sekunda na mínus první na metr výšky, takže když vás vyhodí z dvou set metrů nad zemí, přistanete jako do bavlnky."
"A kde tě vyhodil?"
"Nad propastí..."