Drsná realita

Přál jsem si, aby ten moment zůstal navždy. Její rty přitisklé na mých, její ruce v mých vlasech a moje ruce kolem jejího pasu.

,,Zůstaň přes noc,“ prosil jsem ji.
,,Nemůžu brouku,“ pronesla a začala si sbírat věci.
,,Doprovodim tě aspoň na zastávku, ať nejdeš sama,“ zvedal jsem bundu ze židle.
,,Nejsem malá!“ poslala mi vzduchem polibek a zabouchla dveře.

Vykoukl jsem z okna, abych ji viděl.

Stála tam a NĚKOHO OBJÍMALA!? Tak proto nemohla zůstat, DĚVKA. Všechno se mi zhnusilo. Dosedl jsem zdrcenej zklamáním na postel.

,,Miloval jsem jí,“ šeptal jsem, ,,ale asi jsem byl jen hlavou v oblacích.“

Rozebral zdroj, ledabyle přejel kondíky šroubovákem a jak se zkoumat, co by mohlo být za problém. Na první pohled nic, holt to bude must proměřit. Natáhnul se pro multimetr, v jedné ruce zdroj, druhou se natahoval za stůl ...

Z šoku ho probral hlas kamaráda: "Ty u toho snad tancuješ, nebo co?"

Druhý hlas mu odvětí: "Ne, jen dostal pecku ..."

První kamarád zmateně: "Vždyt se třepe už dvacet sekund, proč nic neděláš?"

Druhý s ledovým klidem: "Nám říkali, ze na lidi pod proudem se nešahá ..."

Když už náboj z kondíků docházel, tak se mu konečně podařilo zdroj zahodit. "Ti dík, teda."

Přechod z pěkné asfaltky na rozbitou panelku ho vůbec nezarazil. O kus dál však přechod z panelky na deset centimetrů úzkou štěrkovou uličku po skále vzhůru ... už trochu jo. Zejména proto, že na mapě byla stále velká cesta.

"No co, horší to už být nemůže ..." pomyslel si a hnal motorku vzhůru.

Až na lehké prokluzování kol to vlastně vyjet šlo. Přehoupnul se přes vrchol a začal sjíždět dolů.

Vpravo skála kolmo vzhůru, vlevo skála kolmo dolů, štěrková ulička se kroutí po skále a klesání lze sotva ubrzdit. Když už motorka "stojí", tak se štěrk i s motorkou stejně sune doleva ...

Ticho. Nepříjemné. Podezřelé. Na jedné straně planety tma. Uplná. Nevídaná. Spící všechno prošvihnou, pokud je neprobudí chaos. Pomatení. Překvapení. Automobilové nehody. Jedna za druhou. Doprava zcela zamrzlá. Lidé uvězneni v tunelech, obchodech, bankách, výtazích... pokud se nezřítí. Mobily, tablety, baterky, všechno, co září a ještě má energii se snaží osvítit cesty. Nejde televize, internet, telefony. Bez komunikace. Panika. Nemocnice odstavené. Všechny přístroje ihned přestali pracovat. Jak dlouho bude trvat než nahodí generátory? A jak dlouho vydrží běžet? Letadla jsou stále ve vzduchu. Komunikace se zemí probíhá. Letiště samotná však také čerpají energii z generátorů. Runwaye zmizely ve tmě a mlze.

Zdravý, odpočatý a zřejmě při plném vědomí už nejsem schopen napsat drabble. Z kraje témat jsem zodpovědně vystřílel všechny nápady a nyní je moje mysl prázdná jako nákupní košík při vstupu do Tesca.

Nefunguje soukromý brainstorming, který fungoval vždycky. Nefunguje myšlenková mapa, v chrámu, kde má být poklad, je vaakuum.

Nefunguje googlení, všechny odkazy vedou k filosofování a medickým pindům.

Vlastní zkušenosti s plným vědomím vlasntě taky nejsou valné.

Mám 69 slov, zajímavé.

Kolikátého že je? 28., jo, je to za pár.

Namáhání mozku nad ránec povinností bolí, a jak.

Přijde 11 měsíců nasávání a vstřebávání čehokoliv.

April is coming.

Jsou s dědečkem v parku. Jaro je v plném proudu, ptáci v křoví a stromech se můžou ukřičet. Holčička má oči navrch hlavy, jak dědeček na každé pípnutí, každé začiříkání hned ví, komu hlas patří.

***

Chlapec sedí v křesle, oči zavřené, vnímá jen ušima, protože na to, aby se v představách přenesl do sedmnáctého století, mu stačí hlasy. Hlasy kardinála, pana de Tréville, d'Artagnana...

Hlasy z kotoučového magnetofonu.

***

Před necelou půlhodinou vše skončilo, ale zatím se nic neví. Vzduch houstne nervozitou. Cítí, že se potí. Čím dál víc. To strašné čekání na to, kdo vyhrál. Kdo bude mít víc...

...hlasů.

„Hele, Benny, a poletíš z okna.“
„Cože, prosím?“
„No chceme nějak završit váš souboj. Přemýšlíme s Jackiem jak to udělat. Pořádně stylově, jak si tvoje postava zaslouží. Praští tě... nebo tě nakopne tak silně, že proletíš skrz zavřený okno...,“ nařizuje Sammo, jako by se nechumelilo.
Benny zíra s naprostým úžasem, jak daleko jsou tihle šílenci z Hong Kongu schopni zajít.
„Vy po mně chcete, aby mě Jackie držel za nohy, zatímco já budu viset z okna jen tak bez jištění?“
„Přesně tak.“
„Tak jo, já vám teda vylítnu skrz okno, ale jedině, když mě budou držet dva zajištěný popruhy, entendéis?!"

Nevim, jaký neštěstí přivedlo tu kočku právě do mýho baru. Když ale vešla, její andělský vlasy blejskly přítmím ztěžklým kouřem z lacinejch cigár jako fajnovej maják. Posadila se na bar a nohy měla až do nebe. Poručila si martini - protřepat, nemíchat - zastřeným hlasem, takže barman Jim se moh přetrhnout. Pochopitelně, taková dáma neměla o společnost nouzi. Hnedka se slítli, jeden nabízel pití, druhej projížďku v bouráku, třetí rovnou snubák.
Já si dál hleděl svý skotský. Poznám, když ženská znamená průser. Jenže mi to nebylo nic platný. Přivlnila svůj dokonalej příboj k mýmu stolu.
"Slyšela jsem, že jste detektiv," řekla sametově.

Ten vyděrač trval na tom, že ze všech představitelů EU se setká jedině se mnou, a hlavně jedině bez přítomnosti kohokoliv jiného. Žádná ochranka, žádný tisk, žádní svědci.

Zvedl se, provokativně přelétl pohledem prázdný prostor luxusní restaurace a s neupřímnou omluvou odkráčel. Přejel mi mráz po zádech.

Pro co asi šel?

S hraným nezájmem jsem zvedl zrak k číšníkovi, který mi beze slova dolil šampaňské a srdce mi poskočilo v návalu vděčnosti, úlevy a náhlého pocitu bezpečí.

Jakoby mimoděk číšníkovi při pokloně vykoukla zpoza vestičky brož. Brož s orlicí křídlem chránící velký státní znak.

Koudelka mě v tom zase nenechal.

TAK VÁM JDU TAKY HODIT DO URNY TOHO PREZIDENTA.