Drsná realita

Pan Veverka nevěřícně zíral. Muž naproti němu mu pohled sebevědomě oplácel.
Pan Veverka polkl.
"COŽE to mám udělat?" zeptal se pro jistotu.
Pan Otakar, známý též jako Neúnavný bojovník proti Farmalobby, potlačil povzdech.
"Napustíte vanu," opakoval trpělivě,"nalijete do vody dvě tři odměrky a vlezete si dovnitř. Ta pára vám zařídí intenzivní prostorovou inhalaci, takže nezapomeňte zavřít dveře."
"Inhalaci," opakoval pan Veverka tichým hlasem. "Bělidlem."
"To NENÍ bělidlo!" vzkypěl pan Otakar."Je to lék proti parazitům!"
O pět minut a sedm set korun později opouštěl pan Veverka jeho pracovnu s přesvědčením, že svět definitivně zešílel.
Staví se radši v lékárně.

Když vyléval poslední kbelík vody, černé od vytřené podlahy, vzedmula se v něm vlna euforie. Dnešní večer by mohl být skvělý! Lucka včera souhlasila se schůzkou a úsměv, který mu přitom věnovala, mu i ve vzpomínce způsoboval intenzivní nával krve do různých částí těla. A teď už stačí jen vyprat mop, zhasnout v obchodě světla, nastavit alarm, zamknout (tuhle část si opakoval po incidentu z minulého měsíce obzvlášť pečlivě) vstupní dveře a za patnáct minut bude vedle ní.

Chtělo se mu křičet blahem, když konečně zamkl a vyrazil ztemnělou ulicí.

"Na tvym místě bych přibrzdil a navalil ty klíče, kámo!"

Když Lotrandův otec shrnul své poselství krátce,
byla to dost moudrá rada od špatného rádce.

Kdo by tušil, že dovede Lotranda až na scestí
a k profesi učitelské životem se proklestí.

Prázdniny mu záviděli, přitom z nich měl prd,
než vyplnil všechna lejstra, moh z toho mít smrt.

Kolem platu nafoukla se mediální bublina,
ve výsledku dostal tolik, co ostatní spodina.

Jednali s ním vždycky jako "Stímcozavšemůže",
z rozmazlených, tupých spratků vyletěl by z kůže.

Rozhodl se seknout s tím vším školometským drilem,
připravený "nepracovat" novodobým stylem.

K modernímu loupežnictví přispěl slibným tuningem,
na Youtubku vede kurzy "Jak vydělat phishingem".

Dnešek se zatím pro Aadyu nevyvíjel nijak odlišně od včerejška, předvčerejška a vlastně všech dní, které si ve svých šesti letech pamatovala. Ta trocha rýže, kterou jí otec ráno nasypal do misky, nestačila zahnat hlad a cestou kolem právě otevírajících obchodů s jídlem se jí bolestivě svíralo břicho. Ulice Dháky byly v tuto hodinu již plné lidí a Aadya věděla, že se nesmí nechat strhnout spěchajícím davem. Pozdní příchod do dílny by jí stál půl dnešní mzdy a to by jí stálo večerní misku rýže. Doufala, že dnes jí přiřadí k barvířům a nebude muset nosit těžké balíky hotových triček.

Zatímco u nás se vsadilo na přísnou prevenci (vir se přenáší dotykem, vláda proto vydala nové nařízení o vycházení pouze ve svěrací kazajce; šije celé Česko; lidé v touze po bondáži oblehli sexshopy; přistála mimořádná humanitární zásilka ze Severní Koreje; ředitel psychiatrické léčebny vyhozen pro nepřipravenost), v jiných zemích je tomu jinak. Italští vědci naznačují, že hledaným lékem může být četba. Senior ve vážném stavu přečetl třikrát Božskou komedii a uzdravil se. Podobné případy se množí. Lidé berou knihkupectví útokem. Nejúčinnější knihy (např. Dekameron) jen na předpis. Feltrinelli prodává v noci. Tiskárny pracují. Vatikánská knihovna opět otevřena. Mniši obnovili skriptoria.

uživatel facebooku1: zdar
uživatel facebooku2: nazdar. jak je? *řehtající se smajlík*
uživatel facebooku1: ale znáš to *řehtající se smajlík*
uživatel facebooku1: představ si, že sem se bavil s Petrou z ústavu o ponožkách a vyskočila na mě reklama na ponožky!
uživatel facebooku2: to ještě nic není, já jsem si ve sprše zpíval wonderwall a youtůbko mi ho doporučilo! šílený!
uživatel facebooku1: *gif řvoucí postavy*
uživatel facebooku1: takhle mezi čtyřma očima (teda rukama *řehtající se smajlík*), myslim si, člověče že nás sledujou
Mark Zuckerberg se připojil do konverzace
Mark Zuckerberg: Taky mám oči. Ale rozhodně nikoho nesleduju.
Mark Zuckerberg opustil konverzaci

„Budeme pořád spolu, to ti přísahám. Nikdy neopustíme jeden druhého. Jsi to nej, co mám, protože s tebou mám na světě ráj,“ ozvalo se z obýváku. Žena, která vedle v kuchyni připravovala nedělní oběd, nejprve nemohla uvěřit vlastním uším. Pak přímo vletěla ke svému choti a vrhla se mu okolo krku. „Romane, miláčku, po dvaceti letech manželství takové krásné vyznání lásky. Úplně jsi mě dojal.“

„Co vyvádíš,“ zareagoval její manžel. „No, jak jsi tady říkal, že je ti se mnou blaze a tak dál, “ opakovala Lenka. „Jo tohle,“ zabručel Roman. „To neplatilo tobě, to jsem mluvil k týhle plechovce piva!“

Zasnil se, když uslyšel dusot koňských kopyt,
nedíval se na cestu, o pelyněk klopýt.

Princeznu vysnil si z plyše a hedvábí,
mlynáři tvrdil, že jiná ho nevábí.

Před Eliškou chrupem blýskl, tehdy ještě ňáký měl,
plýtval silou, by dokázal, že je mužný všeuměl.

Lýkové střevíce obul si na paty,
kalhoty zakryly i lýtka chlupatý.

Chodil bosý, neb chodila vešla jenom do lyžáků,
jestli tehdy přece jenom neměl radši skončit v láku.

Jak čas plynul, oba stárli, Eliška dnes jenom vzlyká,
nerudný chlap s lysou hlavou je z jejího nápadníka.

Za hořký úděl prý pelyněk může,
dneska by volila jiného muže.

V domě vládlo ticho decentnímu nepořádku. Ze stěn zíraly prázdné police knihovny, na podlaze ležely otevřené, poloplné krabice. Jedna ze dvou žárovek na stropě praskla, až vyhodila pojistky, druhá zatím vytrvale plnila svůj úděl. Na nejvíce vyklizeném křesle usíná kočka, která usoudila, že to v tomhle novém teritoriu přeci jen půjde a já po desáté hodině usedám na gauč, abych přemýšlel. O čem? No samozřejmě o tom, co napsat. Něco se Středozemě? Něco z historie? Něco z předaleké galaxie? Ne. Letos zahájíme něčím ze života.

Ano, tradice je dodržena, je prvního dubna a měsíc cosakranapíšu je opět zde.

JUPÍ JÉJ!!