Drsná realita

„Stále ještě jsem tady otec já!“ sípavě vykřikl Boran.
Tamir vzal otcovo pojízdné křesílko a otočil ho směrem do kouta.
Pent a Richie pokračují ve rvačce. Mastar je překročí. Leští si dýku umaštěným rukávem.
Kdo by chodil na dřevo, když je tady dřevěné obložení.
Chlapci si rozdělali oheň.
Nejstarší syn vystřelí do stropu, aby si získal pozornost: „Teď není čas si rozdělovat kořist. Od východu se k soutěsce blíží další výprava.“
Náhle se otočí pojízdné křesílko. Stařík s planoucíma očima odhodlaně zamíří zbraní. „Postřílím vás tady všechny do jednoho, holoto!“
Zeff si otce ledabyle změří: „To těžko. Nemáš sedm kulí.“

začarovaný -- je takový objekt, který byl vystaven vlivu čaroděje
čaroděj -- je osoba vybavená schopností používat magii
magie -- je mystický fenomén nadpřirozených sil a schopností; objevuje se například v matematice; bývá zaměňována s polévkovým ochucovadlem
matematika -- okultní zábava zahořklých a osamělých existencí, slouží k matení slušných lidí a uvržení jejich myslí a duší do horoucích pekel, ve vyspělejších civilizacích bývá zakázána; používá nekonečno
nekonečné je to, co nemá konec, jako například smyčka
smyčka je samice od smyčce, pro jiné významy viz kruh
kruh je množina bodů stejně nebo méně vzdálených od svého středu než je hodnota jeho poloměru; často bývá začarovaný...

Pátek.
Milý deníčku,
plavba bez obtíží, nikdo nezvrací, jen Tomáš ztratil pádlo. Vyloveno pod jezem. Přitom vypadl sám. Vyloven taktéž. Lucie prohlásila, že je debil, a příště s ním na vodu nejede.
Sobota.
Milý deníčku,
Tomovi vypadl lodní pytel. Vyloven, otevřen, zjištěna absence piva. Také pouzdra s doklady. Počítá vteřiny do zastávky v nejbližším kempu. Těší se na pivo. Lucie prohlásila, že je debil a víckrát s ním na vodu nejede.
Neděle.
Milý deníčku,
Tom ztratil klíče od chaty. Lucie ztratila nervy, chrstla naň Tuzemák, a zatímco ronil rumové slzy, prohlásila, že je debil. A víckrát s ním nikam nejede.

„Tak, holka, musíme se rozloučit,“ povídám jí.
Udiveně potřásla hebkými vlasy sahajícími jí až po dokonale tvarovaná lýtka a špitla sametovým hlasem: „Ale proč? Vždyť jsem tak krásná, neodolatelná, pronikavě inteligentní, všemi milovaná, v kolektivu oblíbená…“ Upřela na mně obrovské fialkové oči skvostně korunující její obličej ve tvaru srdce.
„Byla jsem na literárním workshopu, Mary Sue je prý postavou nevhodnou.“
Sepjala bělostné ručky a zavzlykala: „Ale beze mě se tvůj příběh neobejde. Vždyť já jsem hlavní postava. Všichni to opláčou.“
„Já taky, Mařenko, já taky. Ale co nadělám,“ povzdechla jsem si a s drtivou bolestí v srdci jsem zmáčkla DELETE.

Prečítala si všetky články a fóra, ktorá našla na internete. Vedela, čo je zdravé pre jej syna Martinka. Ako mu posilniť imunitu. Ako ho ochrániť pred chorobami. Ako nenechať nenažrancov, aby sa na ňom nabalili. A to všetko prirodzene, bez vedĺajších účinkov, aby Martinko zbytočne netrpel.
Poznala triky, ako sfalšovať potvrdenie na očkovacom preukaze. Ani raz doň nedostali svoj jed. Pravidelne ho detoxikovala a posilňovala jeho imunitu prirodzeným spôsobom. Martinko bol super zdravý.
Potom dostal osýpky a záškrt súčasne. Teraz odpočíva v peknej rakvičke. Jeho nezaočkované telo bolo dokonalým hostiteľom pre vírusy. Autori tých internetových stránok súdu ako vždy unikli.

V autobuse bola strašne veľa ľudí. Ak sa dobrých ľudí všade veľa zmestí, ani anjelov by sa tam toľko nevošlo. V tom dave niekto zakričal:
-Mizerná tlačenica a vreckári! Prišiel o peňaženku aj s dokladmi kvôli tejto hnusnej tlačenke!
Koniec vety počul novinár Michal. S trochou fantazie by sa z toho sal vytrieskať riadne dobrý príbeh za pekný honorár.
Kuriozita z MHD! Päťdesiatnik prišiel o doklady kvôli tlačenke! V autobuse bol uviaznutý tak dlho, že vymenil svoju peňaženku za kúsok jedla, konkrétne tlačenku s chlebom. V peňaženke mal aj doklady. Obchodná inšpekcia sa k dlhodobému problému meškania autobusov nechce vyjadrovať.

První visí na nádražním perónu. Druhá hlídá křižovatku pro případ, že sprintuju na autobus. Další za chviličku v metru pod eskalátory, pak na peróně. Na Pavláku je jich hned několik, pak nad vchodem na úřad jedna sleduje, kdo z úředníků chodí v pracovní době pro chlebíčky. Nakonec ta, co míří ve druhém patře na požární schodiště, ale koutkem zabírá i záchod pro veřejnost, což ovšemže nebrání bezďákům a smažkám, aby tam nedělali ošklivé věci. Zaplaťbůh za naše dveře z mléčného skla, na magoši mají kanceláře prosklené jak akvária.
Kde jsou ty časy, kdy člověka šmírovala kukátkem jen domovnice v přízemí.

To se zas paničce povedlo. Pořád prej – nesmíš ven – a pak zavře blbě dveře na terasu. Otevřely se úplně samy a co já na to? No přece – šup ven! A tam vám leze něco malýho černýho, co mi povídá – nejsi ty Vidoucí oko? Maminka říkala, že na Vidoucí oka si mám dávat pozor. Tak mu povídám – vidím dobře, ale říkaj mi Frodo. A pro tebe, malej chlupatej, pro tebe budu Ostrej zub.
Ale řeknu vám, nechutnal nic moc. Granule jsou lepčí. Tak sem ho přines paničce, aby viděla, že mě má přeci jen ven pouštět, že jsem lovec k pohledání.

Nadporučík Skřivan promnul unavené oči a dopřál si luxus nechat je chvilku zavřené. Doufal, že až je otevře, bude protější židle prázdná.
Marně – pořád tam seděla, usmívala se a ze všeho nejvíc připomínala laskavou babičku z plechovky sušenek.
„Tak ještě jednou. Zadržený na vás – cituju – vystartoval z úkrytu za popelnicí a zařval – .“
„DEJ SEM PRACHY!“ vykřikla stařenka dramaticky.
„Ano. A dál?“
„Jen jsem kapánek máchla kabelkou, drahoušku. Nic víc.“
O patnáct minut později křepce opouštěla policejní stanici a zlehka svírala kostěnou rukojeť.
Tu dlažební kostku z ní vyhodí později.
Nikdy nebyla křehká květinka. Ale v devadesáti se to předstírá snáz.

Byla jendou z davu. Nebála se protestovat.
Vyšla do ulic s ostatními.
Policisté se je snažili rozehnat.
Neúspěšně.
Dav skandoval dál.
Nabíral více a více na síle.
Křičela jako ostatní.
Snažila se ubránit svoji zemi před nájezdem těch dalších.
Neměli více možností jak vyjádřit názor.
Vláda jim zabavila zbraně a neustále vymýšlela nové a nové regulace.
Vláda jim nařizovala co smí a co ne.
Byla součástí protestujícího davu.
Doufala, že něco změní.
Nebála se bolesti, nebála se slzného plynu.
Měla jen starost a svou zem a o budoucnost svých dětí.
Není divu, že se jich vláda bála. Měla také proč.