Drsná realita

Žila jednou krásná slečna,
hodná, chytrá, slušná, vděčná.
A na svého strýčka milá,
vyprala mu, uvařila.
V zimě pozdní, na ulici,
potkali ji dva chasníci.
A jeden po ní očkem hází,
hned ji tahat chce do mlází.
Dívenka snad ani netuší,
co to má chlapec na duši.
Nejdříve se sice zdráhá,
chvíli na to je už nahá.
Jak ji rychle na zem svalil,
zase vstal a hned se sbalil.
Kdyby byla bita více
od svého milého strýce,
nemohla by, poběhlice,
sesmilniti na Hromnice.
Teď už je doma zavřená,
oplakává svého kořena.
(Kterému strýc pohladil líc -
utekl strachy až do Strakonic.)

Odpusť mi, má milá,
přiznávám chybila jsem. Tolik jsem se těšila a radovala, že jsem na Tebe dočista zapomněla. To, že bez Tebe nejsem já, jsem zjistila pozdě, ale blahopřeji si k tomu zjištění. Ti ostatní mají ústa jen k výsměchu. Ale Tebe ani odhalení mých slabostí nezviklalo. Přátelství a odpuštění - to mi nabízíš. Přijmi mne zase k sobě, prosím, budu od nynějška družkou připravenou k neustálé svornosti. Žádej odměnu, chtěj cokoliv, vymodlím Ti zdraví, radost, krásu,štěstí. Kdybych Tě neměla byla bych tou nejponíženější ze všech semišek. Nechť svorný duch nám vládne, nechť hoch nás obě obuje!
Bota 2

PředVelikonoce jsou krásným obdobím, totiž postním. Pokud si, jako já, od“pustíte“ maso a kafe, zbývá vám jen pár zábav.
Například možnost jíst v neděli maso, hlavně rybu, jak si katolíci odsouhlasili v 14. století. Ale nesmí jít o obyčejnost, ale o reálné okouzlení chuti.
Včera jsem zaběhl do restaurace, kde jsem si objednal biftek, rare…
A dneska jsem v depresi – nepřehnal jsem to už? Neměl jsem si radši dát pouze mořské plody?
„Neměl´s, celý půst je blbost,“ ozve se mi v uších.
Vím, že na mne promluvil Bůh.
Jen kamarád teolog se podivně potichu z vedlejší kolejní místnosti směje.

Karolína již dva měsíce připravovala své „veledílo“, což v překladu znamenalo, že si půjčovala obrazy a skulptury, které rovnala po svém maličkém ateliéru. „Počkej, na vernisáž, dokonce jsem si připravila i něco vlastního,“ snažila se Kája všechny své známé nalákat.
Její kamarádka Eva v den výstavy vkráčela do ateliéru, ale Karolínu nemohla nikde najít. Obrazy se jí líbily, přemýšlela, kde Kája asi sehnala peníze na tolik krásných děl.
Náhle nahá Kája vešla do místnosti. „Kdo si mne vydraží za nejvíc peněz, nebude litovat,“ zadeklamovala. Vydělala 30 tisíc a v noci Evě ukázala své umění, kterým si vydělala na další projekty.

Laboratorní audit měl být čistě formální. Jako malí žáčci jsme odpovídali naučenými frázemi na otázky tlusté ochechule a jejích poskoků. Všechno šlo dobře až do...
"Ukažte, kde skladujete barvící roztoky."
"Tuto v chladničce..."
Baba otevřela dvířka a zalapala po dechu. Vyvanula se na ní vůně uzenáčů, česnekové pomazánky a uleželých sýrů, úhledně naskládaných mezi toxickými chemikáliemi.
Zbytek auditu proběhl velice rychle.
Všem bylo samozřejmě jasné, komu pochutiny patří. "Teda Jituš, to byla kudla do zad," konstatoval šéf, když za bábou zaklaply dveře.
"No jasně, za všechno můžu já! Copak jsem tušila, že ta kráva blbá bude šmírovat i v lednici?"

„Připraven k odplutí, pane admirále!“ hrdinně se usměje Kája, první důstojník lodi Bonbónová seance. Všichni námořníci vědí, že jim jméno bárky nepřinese nic než smůlu, ale rozhodl sám komodor…
O týden později, když už srpen půlí prázdniny a přichází noc, se na moři objeví černá vlajka. Na stožáru plane zlověstné světlo.
Admirál i zbytek posádky je zrovna v podpalubí, takže možnou pohromu musí zvládnout sám první důstojník. „Nebojte se, velení nechte na mně!“ zvolá, hodí lano na nepřátelskou loď a vší silou se odrazí, aby přeskočil její borty.
Pod koly motorky zůstal chlapec, který si rád hrával sám u potoka.

„Nebojte se vlka nic,“ prohlásil se zamyšleným úsměvem psycholog, když jsem si lehal. „Jenom si představte, jak vás vidí ostatní, třeba přijdeme na kloub tomu vašemu problémku,“ šveholil dál.
Kurzy houslí, zamlklý a asociální. Noční pitky, hýřivý a excentrický. Práce grafika, která mne nebaví, protože mám nadřízené a nemám sílu na vytvoření vlastní firmy. Doma se směju z povinnosti. Jediný, kdo mne zná, je sousedka, jenž mě poslouchá, když ve sprše zpívám „All you need is love.“
„Připadám si stejný jako všichni ostatní,“ rozpláču se. „Tak to byste se možná toho vlka bát měl,“ odpoví lékař s opravdu velkým úsměvem.

Možná vám připadlo zvláštní, že se pouhým přehozením oslí kůže přes ramena změnila krásná dívka v obludu. Vždyť ruce, které vykonávaly nejhrubší práce, byly stejně štíhlé a křehké jako ruce princezny. Postava, i pod chlupatou slupkou, byla útlá a svižná. Hlas sladký a zpěvný. To nikoho ani na okamžik nenapadlo přemýšlet, co je vespod?
Inu, nenapadlo. Princeznu v kůži si totiž nikdo moc neprohlížel. Co víc, nikdo se k ní radši ani nepřiblížil, když nemusel.
Kůže totiž nebyla vyčiněna - po porážce vlastně nestihla ani uschnout. A uvědomte si, jak taková nesprávně ošetřená kůže několik týdnů mrtvého starého osla musí páchnout...

„Tak sláva,“ řekla Inspirace, „už jsem tady zas. Co je? Darovanýmu koni na zuby nekoukej.“
„Ale tohle není můj fandom!“
„Dobře ti tak,“ řekl Vzorný Americký Hoch, „máš psát a ne si zbůhdarma pouštět trailery!“
Zkusila jsem ho zavraždit pohledem, ale odrazil se od jeho ospandexované hrudi jako bumerang. Padouch neřekl nic. Jen pokrčil rameny a upřel na mne oči smutného, deviantního mývala – což samozřejmě mohlo být jen tou pitomou škraboškou.
„Budeme hodní,“ slíbil klaďas. „Půjčíme si frisbee a půjdeme si házet na střechu.“
Inspirace se škodolibě zachechtala. Znáte to. Ruku v ruce s Prokrastinací dokáže být taky pěkná mrcha.

Dostavil se někdy před půlnocí. Důsledně dodržuje kánon, měl na sobě kostkované sáčko, nažehlené kalhoty a slamáček – což mi při pohledu na teploměr připadalo přinejmenším odvážné.
Odložil špacírku, uvelebil se na gauči a demonstrativně si zapálil cigaretu. Mlčel. Zíral. Takhle zírá kočka, která se z vás pokouší vymámit další porci jídla. A začíná být naštvaná. Za deset let už víte, na čem jste. A že zkoušet ho ignorovat bývá neúčinné.
„Co zas?“
„Tys mě přestala psát! A děláš, že tu nejsem!“ zapištěl dotčeně.
„Aby ses nezbláznil. Chystáme větší projekt.“
„Jen aby!“
Některé postavy zabít málo. O Prevítech to platí dvojnásob.