Drsná realita

„Piš, barde, střádej… Hm, smrdí čistička.“
Je skoro půlnoc.
Nemám drabbli.
Nemám inspiraci. Co mám, je blažený potréninkový stav, spojený s menším než malým množstvým alkoholu v krvi. (Pro úplnost dodávám, že miluji svého nového trenéra.) Zářná Vzora si z blíže neurčeného důvodu hvízdá Ódu na radost. Je potěšena, že je poznat, co si hvízdá.
Před chvílí jsme koukali na večerníček. Útrapy plukovníka O’Neala nám připadaly velice zábavné. Navrhla jsem spolunocležníkům jiný fandom, ale měli by ošklivé sny.
Zářná Vzora oznamuje, že se jde chovat jako barbar. Podtrhuje si v knize zvýrazňovačem.
Jsou dny, kdy je lepší zůstat pod dekou.

Milý pane doktore,
možná se divíte, proč píši právě Vám tenhle dopis, když jste se se mnou potkal pouze třikrát. Ale jste jediný, kdo si dokázal získat mou důvěru. A chtěla bych, aby aspoň někdo věděl, co se chystám udělat a jaký mám k tomu důvod.
Už nevím, jak dál. Ačkoliv jsem se neustále snažila najít nějaké východisko, všechno to byly jen slepé konce, které mě zatlačovaly hlouběji.
Myslím, že beze mě bude svět veselejším místem. Nevyčítejte si, že jste mi v tom nedokázal zabránit. Nemůžu dál žít s pocitem viny, že jsem ublížila nevinným lidem.
Sbohem.
Vaše klientka Anne.

Na světě existuje velmi málo míst, kde jsem nebyl, a všechna – ať už byla sebekrásnější nebo přívětivá – v žádném jsem si nedovedl představit svůj život.
Až do chvíle, kdy jsme v roce 2010 navštívili Sýrii.
Bůh byl mým svědkem, když moje srdce explodovalo a těch tisíc kousků zasypalo Damašek. Staré, velkolepé město, zaváté horkým pískem a sálavé čistým, slunečním žárem. Nádherné a dechberoucí.
Uvědomil jsem si, že Londýn už navždy bude „tím druhým“.
Teď je rok 2013 a BBC mi ukazuje, jak moje město umírá v plamenech. Kousky svého srdce sbírám z popela a chci to pochopit.
Modlím se.
Pláču.

Na rohu jsou teď Vietnamci, dřív tam býval sekáč a ještě dřív starožitnictví, ale tady to možná býval sexshop a předtím řeznictví. Neptám se, potřiapadesáté míjím zamřížované dveře a zastavuji se na semaforu, zase blikla červená ve chvíli, kdy jsem se na něj podíval, to je tady stejné jako doma.
V protisměru jde stařena s taškou na kolečkách, vnímám ji jako přes sklo, jako všechno ostatní, co patří do téhle druhé Prahy, ve které jsem se najednou ocitl před třiapadesáti dny.
Vypadá úplně stejně jako ta moje. Liší se jen tím, že tady nic nevnímám. Jako kdybych sám přestal existovat.

PRAVDĚPODOBNOST, že se vám stane něco nečekaného a nepříjemného, něco, co přitom
INSTINKTIVNĚ čekáte a obáváte se toho, něco, co je sice z hlediska zákonů
FYZIKY skoro nemožné, a zřejmě si to osud, nebo ten, kdo bdí (eventuálně klimbá) nad vaším životem
KREATIVNĚ připravil speciálně pro vás, něco, co je
ANALOGIÍ všech průšvihů a malérů - tak tomu se, přátelé, říká P.I.F.K.A.
Tahle zkratka vystihuje okamžik, kdy se vám všechno daří, venku je hezky, kluci (případně holky) se na vás smějou... a vy přesto víte, že to nedopadne dobře.
Většinou se to píše bez teček. Prostě osud má na vás pifku.

Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.
Tak tuhle hlášku si poslední týden opakuju několikrát denně.
Jenže, jak to udělat, když nepřáteli jsou maturitní otázky? A jejich množství je snad větší, než nekonečné!
Čeština s její složitou mluvnicí a nekončícími řadami autorů a jejich děl. No řekněte, kdo by u toho bděl?
Matika a její algebra. Ble!
Angličtina - Já spík veri vel. Fenx jů.
O odborných předmětech se radši nezmiňuju.
No nic, vemu to útokem a budu doufat, že se Waterloo nebude opakovat.
A pak, že jsem pesimista.
O týden později...
Bitva dobojována. Teď jen počkat na výsledek.
* * *
Mááám tóóó!!!

Opatrně zavírá dveře dětského pokoje a s úsměvem ji k sobě otáčí.
„Už usnuly. Dáme si skleničku?“
Nalévání a cinkání, pomalu pijí.
O chvíli později: „Chceš?“
Pohled skrz ofinu, úsměv: „Chci. “
Trochu zadýchané: „Tak pojď „
Vrznutí postele, šustění. Šmátrání. Vrtění a vzdychání.
„Můj miláčku…“
„Aaaach..“
„Pepooo!“
Spermie se vydávají k cíli. S ohledem na jejich velikost je ta cesta strašlivě dlouhá. Spermie, která by mohla být Pepíčkem, se blíží k cíli velice rychle. Ale tenhle maratón má desítky milionů závodníků. Cesta je náročná, spermie by sice byla ráda Pepíčkem, ale sil jí ubývá.
Nestihla to.
Novákovi budou mít třetí holčičku.

Je úplně fuk, na jakou školu chodíte. V jistým věku vám najednou začne docházet, že stejně jako Absolutní Odvaha musí existovat něco jako Ultimátní Srabství. Pochopitelně vás ani nenapadne říkat tomu takhle vznešeně. Ale nějak to cítíte. Je vám jasný, že některý věci by Vinnetou, Mirek Dušín a tím míň Sandokan určitě neudělali. Ještě to neumíte pojmenovat, ale už tehdy víte, že by si jeden každej z nich radši vyrval vlastní játra, než aby klesl na takovou úroveň. Tu, na který se pohybují Ultimátní Sralbotky.
Ale stejně.
Kdo by byl tušil, co všechno dokáže jeden dobře mířenej kopanec do holeně.

Byl sám. Za společníky měl jen nemilosrdný mráz a vítr, který si z jeho obličeje udělal terč a zabodával do něho ledové krystalky. V jeho žaludku soupeřil chlad s hladem. Hora mu hodila rukavici. Boj zatím prohrával. Tělu i mysli vévodilo vyčerpání.
Ctižádost vystřídal pud sebezáchovy. „Vzchop se! Nevzdávej to!“ poroučel sám sobě. S vypětím všech sil se vydrápal na nejbližší traverzu. „Tady budu bivakovat,“ oznámil omrzlinám.
Zázrakem přečkal noc. Ráno přišla obleva. Prokřehlý nabíral led a sníh, aby si uvařil čaj.
„Hrome! Co to je?!“, vyděsil se. Římsu, která mu zachránila život, tvořilo vlastně zmrzlé tělo dávno pohřešovaného horolezce.

Je tam. Čeká na mě. Vím to. Několikrát jsem ji zahlédla, přestože to zoufale popírám. Snažím se na ni nemyslet. Snažím se předstírat, že neexistuje. Snažím se její černou siluetu prostě nevnímat.
Někteří mi to rozmlouvají. Říkají, že bych se jí měla postavit čelem. Prý se stejně časem vzájemné konfrontaci nevyhnu.
Ale naštěstí jsou i tací, kteří souhlasí s mým názorem, že na přijetí nevyhnutelného je pořád ještě dost času. Že je kolem mě spousta jiných zajímavých a daleko příjemnějších věcí, na které se můžu zaměřit.
Je srpen a tak ji zatím stále úspěšně ignoruju. Zubatou siluetu budovy naší školy.