Utajený

Muž zaklopal na dvere. Otvorila mu mladá žena.
- Vitaj, Richard. Obed bude každú chvíľu hotový.
- Elsa, vyzeráš byť mladšia minimálne o štyridsať rokov.
- Veď vieš, že je to vďaka tebe, Richard.
- Viem, a nezabúdaj, čo si mi za to sľúbila.
Muž vošiel do domu. Žena za ním zatvorila dvere. Spoločne sa pobrali do jedálne.
- Čo je na obed, Elsa?
- Sliepky. Tá, ktorú sme použili včera. A nejaké ďalšie. Do kurníka vtrhol v noci tchor a pár ich zahrdúsil. Zdá sa, že mu jedna nestačila.
Žena sa vyčítavo zahľadela na muža. Muž sa zasmial.
- Myslím, že aj tchor chce byť mladý.

Poslední laťka přibita, poslední taška položena, drátěné pletivo pečlivě nataženo a zapuštěno, síť nad výběhem jakbysmet. Naše klubovna možná stojí na stráni uprostřed lesů, ale lišky, kuny i jestřábi si na drůbež budou muset nechat zajít chuť.
K dokonalosti chybí kurníku jediné: jeho nové obyvatelky. Kde se ten slepičář zasekl?
Předsedovi zvoní telefon. Zvedne ho, chviličku poslouchá, pak rezignovaně přepne na hlasitý poslech.

"...baba mi pořád vnucuje perník, magor s devíti prsty zjišťuje, jestli některá nemá místo kroužku zlatý prsten, beznoska se urazil nad kohoutem a mele cosi o nedorozumění a baziliškovi... Necháš ty slepice, ty hubo nezavřená!"

"Špatně odbočil."

Zasedačka byla podezřele prázdná. Diagramy na papírových tabulích ukazovaly jednoznačný a nevratný sešup do červených, místy spíš do ultračervených čísel.
Šéf v čele stolu skládal papírové lodičky z účetní uzávěrky a za doprovodu zvuků, které snad měly být troubení zaoceánských parníků, je tužkou proháněl po stole.
Pět posledních zaměstnanců se po sobě nervózně dívalo. Nikdo si netroufl ani zakašlat, jenom sekretářka před každého postavila hrnek špinavé vody místo čaje a s každým šálkem hlasitě třískla o stůl.
"Co kdyby..." promluvil pracovník PR a všichni se lekli.
"Co kdybychom už po našich klientech nechtěli těch padesát litrů moči, nepomohlo by to?"

„Předkrm – kočičí jazýčky,“ oznámil a sledoval, jak se druhý mlsně oblízl.
„Polévka – kočičí vývar,“ pokračoval a nemohl se ubránit úšklebku, když tomu mimozemšťanovi začala téct slina končící kdes v útrobách toho chlupatého ryšavého těla.
„Jako první chod.“ Udělal dramatickou pauzu. „Čerstvě nařezané kočičky.“
„Čerstvé?“ Melmačan žasl.
„Takřka je můžeš slyšet mňoukat,“ potvrdil sebevědomě.
Zvládnout pár koček byla pro ohýbacího robota naprostá hračka. Jeho skutečnou vášní bylo vaření. Fry, ten hloupý člověk, jeho kuchařské dovednosti neocenil. Jeho pravá láska ano.
„Hlavní chod,“ pokračoval. „Kočka na slanině s rajčaty.“
Alf se na něj podíval s takovou vášní, až se Benderovi zachvěla anténka.

„No dovol!“ zašeptala pobouřeně detektivka.
„Řekl jsem: Ty páko!“ vysvětloval detektiv. „Jen s ní zkus pohnout!“
„Dobře, ale mluv tiše,“ odvětila.
Zkusila zatáhnout nahoru, dolů.
„Počkej, má to být doleva a doprava,“ namítl.
„Marná pomoc, musíme to zkusit společně, když ani jeden nemáme palce.“
„Jak jsi tehdy napsala dopis dětem?“
„Šikovně.“
Teď za páku vzali šikovně oba. Jářku, kdepak hýbat jí sem tam! Oba se na ni zavěsili jako onehdy na prádelní šňůru a povytáhli ji.
Dveře cely se otevřely. Zpoza nich k detektivům vzhlédl unesený spisovatel.
Nebyl čas se přivítat a zobjímat, protože se pozemními chodbami rozeznělo: „Najf! Najf!“

Ani po dvou letech výcviku pokusný objekt nereaguje na podnět. Nepozorován vliv denní doby, světelných podmínek či teploty. Na vině může být nesprávná volba odměny. Cíl pro příští experimenty: Nahradit pšenici kukuřicí.
Výzkumník odložil pero a místo něj se chopil jehly a nitě. Sotva však začal, z vedlejší místnosti se ozvalo zadrnčení tětivy následované tlumenou ranou.
Vyskočil z židle a spěchal za zdrojem náhlého vyrušení. „Proboha…“ vydechl, když spatřil pírka převalující se v průvanu po podlaze a ke stropu směřující pár pařátků.
Zamáčkl slzu a zavolal posluhovačku, které pak nařídil: „Hanžlová, oškubat, uvařit. Lepší kousky bych snědl a horší pochováme.“

„Ti povídám, dnešní výchova nestojí za nic! To my měli jinačí drezuru, rozumíš, řád, žádný tadyhle čučení pořád do nablblý destičky už odmala. Dyť kam tohle povede, ty děcka budou úplně vypatlaný, vůbec si nedokážou poradit v reálným světě, chápeš!“
„Naši mladý furt sami pěstujou nějaký nesmysly, co tu nikdy nerostly, to nemůže bejt zdravý. A těch zvířat, co si natahali domů!“
„Jo, ten náš nemakačenko, podrž se, bude obchodovat. Že tomu prej nerozumím!“
„Naši na mě zkoušeli, že se mám učit psát! Ale dej na mě, oni si na to dojdou! K čemu jim ty jejich hliněný destičky budou?!“

Už se zase blíží. Slyším je. Jsem tu ukrytá už snad věčnost, ale zatím jsem nenašla tu správnou chvíli zaútočit. Za tu dobu jsem je několikrát sledovala procházet. Skutečně by mě zajímalo, co mají za lubem. Ale na útok je potřeba pořádný plán. Přeci jen jsem na ně sama. A jestli správně počítám, těch lumpů je deset! Tohle bude skutečně boj na život a na smrt. Poslouchám jejich kroky. Už jsou skoro tu.
Teď! Rychle na ně! Musím je zneškodnit, než dostanou šanci!
"Au!" zařve ten člověk, co u mě bydlí a začne nadávat. Kočičí bohové, ten toho taky nadělá.

"Jsme rozdělení?" zeptala jsem se. Ozvalo se souhlasné mručení. "A všichni spokojeni se svou skupinou? Pamatujte, že spolu ve skupině musíte být schopni komunikovat úplně potichu!" Nikdo neprotestoval. "Dotazy?"
"Co uděláme, až do toho znepřáteleného tábora vnikneme?"
"Musíme nepozorovaně. Vezmeme si rukojmí a odvedeme je do našeho tábora. Nezapomeňte rukojmím zavázat oči a zalepit pusu, aby nemohli volat o pomoc a nevěděli, kde je náš tábor!" upozornila jsem.
"Kdo je ideální rukojmí?"
"Osamělé děti. Úplně nejlíp malá holka nebo kluk na cestě z latríny. Ty se moc nebrání a není potřeba zbavit se celé skupiny. Tak jo, zelený tým vyhraje!"

I mean, what's their deal? They eat so many carrots and for what?! What are they planning with all that eyesight? A terrorist attack? Probably! Just wait until they steal all your money! Or even worse, eat it! (shocked gasp from the audience)
And did you know that they are knocked up like all the time? And they only need to endure carrying an offspring for like a month?! (another gasp)
No, seriously, they are building an army! Just imagine an army of those fluffy devils crawling all over you! Every hell dimension sounds like a picnic compared to that!