Utajený

Lokál pochybné kvality osvětlovalo jen pár dohasínajících svic.
Na dně korbelu zbývaly poslední kapky patoku, o kterém by řekl, že chutná jako kočičí chcanky, ale nerad pálil do vlastních řad.
A nikde jinde se nedomlouvaly kšefty tak dobře jako tady.

Sledoval, jak vstoupila impozantně vyhlížející tmavá dáma.
Barmanka Doris ji okamžitě sevřela v objetí a do ruky jí vtiskla tmavou láhev bez štítku.

"Proč U otráveného jablka? " tázala se návštěvnice.
"Měli jsme tu nepěknou aféru, se zlou královnou a jedem v jablku," odpověděla Doris.
Španělka Jackie mlaskla ústy a pozvedla láhev. "Měla se držet klasiky, v chlastu je to osvědčené."

Klima v zahradě bylo povznášející.
Zněl tu bzukot včel a šumění listoví, k zemi se tiše snášely okvětní lístky, zatímco mezi květy už dozrávaly třešně, hrušky nebo mandarinky, protože roční období taky ještě nikdo nevynalezl. Vzduch byl svěží, sluníčko hřálo, vál mírný vánek, vláhy v rose a půdě tak akorát, no zkrátka...
Zkrátka tak trochu nuda.
Když to trvalo týden, tak už dost velká nuda.
Jiné plody si alespoň užívaly pozornosti těch dvou, ale mě si pořád nevšímali.
„Ty, poslyš," povídám nakonec tomu tvorovi, co se tak rád vyhříval ve větvích mého stromu, „nemohl bys je ke mně nějak přilákat?"

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

Viz obrázek.

"This is horrendous!" said Aziraphale when he stepped into cow manure. Again.
"It's nature. Deal with it, Angel."
Crowley wanted to be done with the mission. Nobody told them they would have to deal with a werewolf, a witch and some really dumb trolls. He was over it.
"Oh, look!" said Aziraphale. "An orchard! Maybe we could stay inside the house for a bit and maybe..." he sprinted to the nearest tree, "we can have some apples!" He was already lifting it towards his mouth.
"Don't!" shouted Crowley suddenly. Then he pointed towards the orchard. There were dead bodies everywhere.

Jean je zahradník od Boha. Cokoli strčí do země, vyroste. Bohudík nezapomíná na zahradě nářadí. To bychom museli neustále shánět nové hrábě, rýče a motyky, protože ty staré by vyháněly nové větve.
Z ovocných stromů má nejraději jabloně. Ví, kdy a co prořezat, jak probrat květy i plody, aby se urodila ta nejkrásnější nejchutnější jablka. Tiše se usmívá, když se po nich všichni ženou.
Největší radost ale Jeanovi dělá, když se do jeho jablek s chutí zakousne jedna z našich návštěvnic. Jiná totiž do úst nevezme - jak nám jednou přiznala, při pohledu na jablka se jí pořád vybavuje to otrávené.

Návštěvy starých přátel potěší.
"... řeknu ti, sidi, jsem toho drzouna ztrestal, jak se patří! Sebral si své směšné saky paky, které chtěl nám, prý nevzdělaným barbarům, draho prodávat. Utíkal, jako by ho hnal sám šajtán prokletý. A jak se pořád ohlížel, jestli ho nepronásledujeme - kdo by se za ním hnal, za psem prašivým - zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý do písku. Druhý den šla má Hanne, můj pouštní květ, i ve svém věku pružná jako gazela, pro vodu. A neuhodl bys, sidi, co našla. Jednu z těch cetek. Prý "pružný provázek, vydrží léta". Pár dnů a úplně zpuchřel..."

Specifický druh návštěvnic.
Přicházejí občas. Spolu, nebo každá zvlášť. Nikdy se nezdrží dlouho. Prý mají povinnosti.
Jedna si ráda lehá do trávy u Jeanových růžových keřů. Většinou tam usne. "Doma to udělat nemohu," krčí rameny. "Celý zámek by zešílel."
Jiná u nás má schovaný kolovrátek a chodí příst. Prý ji předení - když se je konečně naučila - začalo bavit. Ale králův zákaz je zákaz.
Další potají studuje herpetologii. Manžel žárlí na žáby.
A ještě jiná si užívá, když jí místní časoprostorové fluktuace přemění kočár na jiné vozidlo. A zpátky. Odjíždí od nás vždycky těsně před půlnocí.
Vtipkuje, že musí stihnout vlak.

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

"To jeho chování je na pěst."
"Moje chování?!"
"Moje jméno. Musíš ho furt zdrobňovat?!"
"Nikdy ti to nevadilo," odvětil ublíženě.
"No tak teď vadí! Umenšuješ mě!"
"Ty jsi menší."
"Moje sebevědomí ti děkuje! A co ten teror každý ráno! Pravidelně mě budí řev, že mám jít okamžitě posilovat!"
"Dělám to pro tvoje zdraví!"
"Ten infarkt každý ráno mu určitě pomůže, Bobinarde."
"Faktem je, že máme nevyhovující bytovou situaci."
"Pravda. Technicky vzato byt ani není náš."
"Ale užili jsme si s ním, viď, Bob- Bobe?"
"Užili... Ty, Bobe...? Pojďme domů."
"Půjdem, Bobe. A děkujeme. Jste vážně borec."

Krteček jim němě zamával.