Utajený

Nejradši bych si prostě lehla a spala. Přece jen, po tom trajdání a lítání po celou noc to ve svém věku potřebuju.
Ale holky mi nedají pokoj, prý se dnes musíme s někým potkat. Má to mít osudový význam. No, řekly mi toho víc, ale já prostě v tomhle stavu nejsem schopná dobře vnímat...
Hm, tak teď mě probudily. Už jsou tu dva pánové. Ten první je zjevně hodně důležitý, že on to bude...
Obě se uklánějí a zdraví ho, tak já také.
„Buď zdráv, králi skotský.“
Jak se to zatvářil? Proč do mě obě strkají? Řekla jsem něco špatně?

"Dobré jitro, paní Poolová," řekl Fairfax. Mou přítomnost jako obvykle zcela ignoroval. "Jak se dnes daří vaší svěřence?"
"Docela slušně, děkuji," odpověděla moje žalářnice.
"Slušně?!" vykřikla jsem a narovnala záda v zoufalé, marné snaze o trochu důstojnosti.
Pak jsem uviděla tu jeho bledulku. Ta krutost, přivést mi ji ukázat rovnou od oltáře! V tu chvíli se mě zmocnilo šílenství. Skočila jsem po něm: vážně bych ho uškrtila! Bránil se, samozřejmě, ale zoufalství mi dávalo sílu a on se bál udeřit mě přede svědky. Nakonec mě přemohl, svázal mi ruce, připoutal k židli.
Křičela jsem, plakala a zuřivě se zmítala. Marně.

Konečně, na místě, kam měli přístup jen povolaní, došlo ke sčítání hlasů. Napětí se dalo krájet, vždyť šlo o tolik.
Všichni předpokládali těsný výsledek. Dva tábory, dva víceméně stejně silní soupeři. Nejspíš bude potřeba tenhle zápas rozhodnout jinak.
Jak ale sčítání pokračovalo, tváře přítomných se postupně měnily. Bylo to dobře znát i v přítmí, prosvětleném pouze barevnými lampióny.
Překvapení, nedůvěra, údiv stále větší.
Stalo se něco neuvěřitelného, nepředvídaného.
Zdánlivě slabý bezvýznamný kandidát nabral ve finále překvapivě tempo, a nakonec strhl na svou stranu řadu nerozhodných, snad unavených tím věčným dohadováním.
A tak zvolili Velkým Vontem… Standu Bahňáka z Komářího koutu.

Tak nakonec jsme tady. Ty a já.
Nevěřil jsem, že to zvládneš. Jsi tak malý a nevýznamný. Nejsi mě hoden. Nikdy jsi nebyl.
Myslíš, že tady se naše cesty rozejdou? Neee. To se pleteš. Nenechám tě odejít.
O tomhle rozhoduju já. Jenom já. Ty nemáš poradní hlas. Jsi můj. Celý můj.
Dotkni se mě. Cítíš to? Sevři mě v dlani. Dej mě, kam patřím. Vstup do mě.
Jsme jedním. Mizíme. Nikdo nás už neohrozí!
Co se to děje? Zuby?
Tuhle mysl znám!
Nechci být v těchhle špinavých prackách.
My padáme!
„Milášššku!“
To vedro.
To strašné vedro!
Já se snad roztav…

"Ehm," nadechl se nejistě. Připadalo mu, že se vyloženě třesou.
"Není důvod se bát. Společně to zvládneme!" pronesl vesele.
Teď už byl ustrašený třas viditelný.
"Nezlobím se na vás," zoufale vyjekl.
Ta nejmenší se začala kývat.
Připadal si naprosto nemožný. Skutečně si myslel, že se o ně zvládne postarat sám. Naštěstí si přinesl odbornou oporu.
"Takže," nasadil si brýle a zalistoval v příručce Výchova s respektem.
"Vidím žlutý list. Hm, strana dvanáct... ano. Vidím, že vás to trápí. Společně zvládneme tuto situaci vyřešit. Co navrhujete?" zeptal se Azirafal klidným hlasem.
Přísahal by, že se Crowleyho květiny snažily zalézt do květináčů.

Mám tě tak rád, děťátko. Budeme pořád spolu. Nikdy ti neublížím a nedovolím, aby se ti přihodilo cokoliv zlého!

Co bys dneska rád dělal, synku? Hrál si s dinosaury? Proč ne! Na učení bude čas někdy potom. Až na to budeš zralý.

Tenhle čajík ti nechutná? Tak si vyber sám! Rooibos s vanilkou? Skvělá volba, už beru konvici!

Ano, je to nejtěžší jazyk vesmíru. Něco lehčího? Italština? Proč ne!

Já vím, že nejvíc ze všeho miluješ lyžování. Ne, není důvod, proč bys v něm nebyl nejlepší. Věřím ti.

Otec a syn zažívali báječné časy.

A svět, jak ho známe, skončil.

“Himl hergot donrvetr!”
Tovární halou se nesla nadávka a rána, jak muž praštil nástrojem. Postarší svačinářka upustila, co měla zrovna v ruce, a vyběhla ze dveří.
Přeběhla ulici do zelinářství, přitočila se k zelinářce a něco jí pošeptala. Ta ničeho nedbala, vyběhla na ulici, potom za roh do trafiky. Trafikantka si poslechla šepot a běžela ho předat uklízečce v průjezdu. Ta bez meškání vzala schody po dvou a vyběhla po čerstvě vytřeném schodišti.
Ve čtvrtém patře na pavlači potkala pána s pejskem. Přistoupila k němu a oznámila: “Gondor volá o pomoc!”
Muž pustil vodítko a vytasil meč: “A Rohan odpoví!”

Sluníčko připalovalo, jahody zrály, po vsi vonělo sušící se seno a otevřeným oknem se až ven nesly dva hlasitě se svářící hlasy.
„Jsi stejnej flink jako starej Čejka! Maminka mě varovala, že si mám radši vzít Frantu Vachoutojc…“ láteřila Rádlová
„Prosimtě, copak já to mám zapotřebí?“ namítal otráveně Rádl. „Jako bys je neznala: Baby se v jednom kuse hádaji a já jim budu dělat rozhodčího…“
„Pepo, jestli se na toho předsedu nepřihlásíš, tak s tebou do smrti nepromluvím!“
„Ale no jo, zase furt…“
„Panečku,“ zamumlala pod oknem Kelišová a rozběhla se směrem k faře. „Velebnosti! To neuvěříte, co se chystá!“

Každý performer vám potvrdí, že po nějaké době se z adrenalinového zážitku stane rutina. Totiž pokud máte úspěch. Opakovaně selhávat, a přesto to pořád zkoušet, to chce opravdového nadšence.
Přitom ten kostým není náročný! Jasný, dělám crossdressing, určité části těla mi trochu překážejí, ale všechno je to splývavé a dostatečně velké.
Pak je tu ještě ta otázka časového presu. Sotva zblajznu večeři, hodím na sebe noční košili a všechny ty serepetičky ze 3D tiskárny a svalím se na jeviště.
Čas pro verdikt poroty nadešel.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Oni mi prostě nikdy, NIKDY neudělají ty zatracený slechy správně.

Městské divadlo uvedlo novou hru, neveselou, zlou a výsměšnou, plnou neurvalých vtipů a lží. Nekorektní humor, pyšnil se režisér. Lidé chodili do divadla zvědaví a z divadla hořcí, posměvační a krutí.
Stará nápovědní budka byla už léta prázdná, jednoho večera z ní však herci slyšeli slova, kterým nemohli odolat. Okouzleni opakovali věty, pohybovali se po jevišti, jako by tančili.
Publikum spatřilo svět, jaký by mohl být, hravý a něžný, divoký a vášnivý, laskavě rozmanitý.
Na konci lidé chvíli plakali, dlouho tleskali a pak odcházeli do vináren, ještě spolu pobýt.
Pan Grenadin a slečna Inkognita šli poslední a tiše se usmívali.