Utajený

Po všechny dny, celou cestu, byl špatným společníkem. Kdyby mu nebránilo jeho dobré vychování, dávno by ho poslal ke všem čertům. Ale to, co provedl dnes, to se prominout nedalo. To bylo skutečne na pěst, jak se říká.

Ovšemže jen v nižších třídách, takže gentleman něco takového vyslovit nemůže, ale konat, to je něco jiného.

Direkt do brady byl přesný a on vskutku pocítil malé zadostiučinění. Když se náležitě upravil a dorazili na nádraží, zjistil, že přišli pozdě. Poslední vlak odjel před pěti minutami.

Jaký to nepoměr, sto patnáct tisíc a dvě stě minut oproti pouhým pěti!

Inu, toť osud.

S jazykem na vestě se vklínil do zavírajících se dveří, padl na schůdky a pokoušel se vydýchat. Pak už to ale vážně nešlo vydržet. Vykročil a zoufale se snažil nekřížit nohy za chůze.
Toaleta je mimo provoz, použijte prosíme toaletu na druhém konci, přečetl si na inkriminovaných dveřích.
Se stejným nápisem se setkal ve všech osmnácti zatracených vagonech. Kdyby to nebyl poslední spoj toho dne, nejspíš by prostě vyskočil z okna. A nebyl sám. Večerní vlak do Birminghamu zachvátila panika.
Jen průvodčí zasněně sledoval ten cvrkot a myslel na to, že jakkoli své Bentley miluje nadevše, tohle stálo za to.

„Toho tvaru si nevšímejte. Podívejte se na to a řekněte mi, kolik by to mohlo stát. To víte, pan ředitel si za mě našel náhradu a děti jíst musí.“
„Bohužel vás zklamu, pane učiteli,“ řekl zlatník, když si zvláštně tvarovaný valoun prohlédl. „Je to kočičí.“
„Kdepak, kočičí,“ oponoval bývalý dějepisář. „To je moje vlastní.“
„Že je to vaše, vám neberu,“ nenechal se zlatník vyvést z míry, „ale zlato to není. Je to jen pyrit. Bohužel.“
„Tohle by se kolegovi Vlasákovi nestalo,“ pomyslel si Josef Bohuslav Chvojka, když zklamaně vycházel ze zlatníkova krámku, „ten by kočičí zlato poznal už v Blaníku.“

"Nemůžeš mě takhle ignorovat!"

"Právě naopak. Můžu si dělat co chci!"

"Kvůli tobě jsem spal v lese. Určitě jsem dostal blechy a můžu si snad dovolit deratizéra?"

"Nevím a nezajímá mě to! Jdi si třeba za dědem Vševědem, ať ti dá tři zlatý vlasy."

"Počkej, počkej, nemůžeš to tu mít celý pro sebe. Víš, co se říká - jsi-li sobec, opusť obec!"

"Jak sis mohl všimnout, obec už jsem opustil dávno. A teď se kliď!"

"Dobře, ale půlka bažiny je moje. Princeznu jsme zachránili společně."

Shrek pozoroval Oslíka, jak ryje čáru do země, a přál si, aby toho žvanila nikdy nepotkal.

Lidé spali. Většinou to dělali v noci.
On spát nepotřeboval. Noci trávil tím, že si četl. Nohy pohodlně vyložené na podnožce, pod lampičkou na stolku hrnek kakaa.
A neopatrnost.
Kdysi si dával pozor. Vybíral si, kterému autorovi dovolí, aby mu výmluvně předestíral svoje myšlenky a na námitky neodpovídal.
To vzalo zasvé někdy během šestnáctého století, když se nechal přesvědčit, že nepravdivé argumenty ho na scestí přivést nedokážou. Tohle tvrzení mu nikdo nepodsunul tiskem. Vysvětlil mu to z očí do očí nad láhví španělského vína.
Azirafal se neohroženě prokousával závěrečným svazkem Harryho Pottera.
Crowley se v posteli překulil na druhý bok.

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.

Zdálo se to snadné. Je dobrý lovec. Ostatní ho zvolí náčelníkem a nikdo se neodváží mu postavit. Mýlil se.

No co, alespoň si s ním konečně vyřídím účty.

Vrhli se na sebe, ale boj byl krátký. Soupeř byl zkušený a začal ho škrtit. Netrvalo dlouho, a omdlel.

Když se probral, věděl, že se musí podvolit. Poražený se musí podvolit, jinak ho čeká vyhnání a smrt.

Táborový oheň na skále v údolí Bečvy zářil a hřál. Všichni se radovali, jen Rváč v sobě cítil zlost, a taky něco, co sám neuměl pojmenovat.

To něco se mu usídlilo v srdci a sílilo.

Barman smíchal všechny ingredience v půllitru, vsadil ho do stroje, upevnil víko a zatočil klikou. Protřepaný nápoj přelil do čisté nádoby a poslal po naleštěné desce baru k zákazníkovi.
Ten se zhluboka napil a zaškaredil se. „Slabý!“ Poslal drink po baru zpátky.
Barman protočil oči a sáhl po plechové piksle. Z ní nabral vrchovatou lžíci mletých pálivých papriček a vyklopil ji do reklamovaného nápoje. Ze zvyku ho lžící také promíchal.
„Kruci!“ uvědomil si chybu příliš pozdě. „Další lžíce v tahu,“ zamumlal, když z tekutiny vytáhl jen rozleptaný pahýl. O kolik méně práce bylo se zákazníky, kteří místo supercloumáka popíjeli kolaloku...

"Hej, viděl jsi to? No tak, Gibbsi, nekňuř se jako střízlivý pirát! Elizabeth... přesně víš, na co myslím... sprosťando. Ani v nejmenším pane Turnere, hezky zůstanete dole ve sklípku a ano Hectore, máš smůlu. Udělám to, ať se ti to líbí nebo ne. Vzhůru vstříc k mému milovanému horizontu. To je ale kravina. Že jsem nevymyslel nic lepšího. Opičáku, nezbyla ti tam ještě kapaka rumu, začínám střízlivět! Tak se usmaž v pekle, s tím tvým smrdutým ksichtem. Bylo by to jednodušší, kdybych nemluvil s kamením. Hej, dejte pozor, řekl jsem protřepat. Nemíchat! Jak se mám jinak dostat z těchto pout?"

V lese kolem klubovny roste hodně ostružin. A - i když to zní jako rouhání - i Drahouškova výtečného ostružinového koláče se jeden eventuálně přejí. Pak ale přišla na návštěvu taková kulatá stařenka. S receptem. S Drahouškem si sedly, recept modifikovaly. Původně byl prý určen na jablka a meruňky.
Řeknu vám, první zkušební doušek mě pěkně protřepal. Od té doby ji až na výjimky používám zevně - dezinfekce, podpalovač...
Ale většinu darujeme. To víte, dobré vztahy se sousedy (přes pár kopců) se hodí.
Mimochodem, kdyby se k vám někdy láhev dostala, zásada pro bezpečné pití zní: nikdy, opravdu nikdy ji s ničím nemíchejte!