Utajený

Inspekce v oddělení klonů probíhala bez větších závad. Inspektorka vypadala spokojeně, vědečtí pracovníci začínali rozeznávat světlo na konci tunelu.
„Chci vidět poslední verzi. Řekněme v baru.“
Vedoucí vědec se orosil. „Nebyla by lepší třeba honička na vodních skútrech?“
„To dovede i opice. Ukažte mi ho v baru.“
Holografický ring se transformoval. Na barovou stoličku dosedl muž. Inspektorka se neubránila uznalému výrazu.
„Martini. Protřepat, nemíchat.“
„Stop! Kdy začali dělat tohle?“
„Před patnácti cykly. Nedaří se nám to z něj dostat!“
Inspektorka znechuceně sledovala, jak se dospělý muž hroutí v slzách. Cvakla propiskou. „Pusťte simulaci. Chci slyšet, jak se ten zmetek představuje.“

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Hvězdy zářily všude kolem ní. Proplouvala mezi svítícími body bezmyšlenkovitě, uvolněně a svobodně. Na chvíli se zastavila. Nechala plynout čas. Pro jednou se ona nechává nést proudy času a ne naopak. Veškerá tíha z ní opadla a břemena se ztratila v příjemném tichu temnoty.

Já, sama. V celém vesmíru. To jí stačí.

Plnými doušky si vychutnávala bezstarostnost a útěchu v náručí nekonečného prostoru. Mohla by tady strávit věčnost. Ztracena v čase.

Pak zablikala kontrolka. Doktor je v ohrožení. Chtěla být na něj naštvaná, ale nemůže ho tam jen tak nechat. Nakonec... asi ho má přece jen ráda. Poletí za ním.

Napřed bylo všechno nové a zábavné. Pak se objevily první mantinely.
Nelez tamhle. Nedělej tohle. Zůstaň tady. Nemůžeš, nesmíš a nedělej. Sbírka "ne" se povážlivě rozšiřovala a ukrajovala z fantazie.
Zvedla hlavičku.
Neměla bys.
Sklonila hlavičku. Zamyšleně přežvykovala.
Batolení se ve známých hranicích už přestávalo stačit.

Pomalu přelezla za stanovenou hranici. Ohlédla se. Podívala se dopředu na nekonečné možnosti.
V oku se zaleskl třpyt odvěkého zdravého vzdoru všech mláďat, která si (obvykle naprosto v rozporu s představami odpovědných osob ) potřebují najít vlastní stezku.
Já sama, říkal jasně.
Vzala si svoje slony a svou herní destičku.

Malá A'Tuin vykročila na cestu.

"Strážce vám sdělil, že dveře otevře hádanka... která je v neznámém jazyce."
"Podle mě je to podvodník. Navrhuju strážce sežrat," nadhodil rytíř a nenápadně pod stolem hnětl těsto.
"Jako paladin bys neměl..."
"Dyť je to kostlivec! K čemu žrát kostlivce?!" zajímala se mrtvola trpaslíka, toho času jemně ohryzávající stůl.
"Jsme mohli udělat vývar," podotkla víla a vycenila zuby.
"Přidáme to... magické býlí. Koření," nadhodil kněz během čištění (plastové) pistole.
"Ale," zoufale namítl Pán jeskyně.
"Takže vývar?" zeptal se rytíř.
"Vývar!" zařvali sborově.
"Hoďte si," hlesl Pán jeskyně.
Nevěřícně hleděl na kostky.
"Strážce... byl podvodník," zamumlal.
"Ale vynikající!" slintla mrtvola trpaslíka.

Nad vchodem Milliwayova Restaurantu na konci vesmíru zářil nápis "Zavřeno pro soukromou akci". Vrchní číšník Garkbit zvědavě pokukoval po hostech. Seznam obsahoval pouze jediné jméno, ale přesto bylo uvnitř rušno.

Kolem stolu jich teď sedělo patnáct, muži a jedna žena. Dva nápadně podobní chlapíci o něčem vášnivě diskutovali. Jiná skupinka mířila svítícími tyčkami na Pangalaktický megacloumák a dohadovala se o jeho složení. Ten v klobouku nabízel ostatním želé bonbóny a další dva se pokoušeli skloubit elektrickou kytaru s dřevěnou píšťalkou.

Nejpodivnější byly ale jejich cestovní lodě. Garkbit něco podobného nikdy neviděl. Všichni přiletěli v něčem, co připomínalo malou modrou krabici.

Mňo, so bych vám tak vo sobě *hik* řek.

Jsem v podstatě nedonošený *škyt* dítě. Máma mě porodila předčasně, když se táta konečně vokázal, a u toho taky shořel celej náš palác. Ale táta si mě pak zašil do břicha a *škyt* donosil mě.

Pak sem vyrůstal u tety a jako malej jsem v jeskyni našel tuhle *hik* kytku. Je to ale matera- matro- je to věc! Já hned poznal, co to vobnáší, a tak jsem se rozhod *škyt* vokázat jí celýmu světu.

Vážně! Byl jsem všude. Egypt, Thrákie, Indie. U všech bohů, to teda byl flám...

Nechcete *hik* napít?

„Ten vizuál určitě vykomunikujem, outsourcnu to někomu na Bali, ať to má ty správný vajbs. Akorát úplně nefíluju to číslo.“
„Jsme tři...“ pokusil se o vysvětlení René, ale dokonce i jemu ten výlev vyrazil dech.
„Teď jste tři. Tohle je děsně nahajpovanej byznys. V okamžiku, kdy vám budu chtít šérnout logíčko, mi kólnete, že jste přibrali do party nějakýho proaktivního twinka a chcete změnit název.“
„Constance, víš přece, že to spolu táhnem už od vysoké. Vždycky jen my tři.“
„Šůr.“
„Nevěříš? Vytáhni z police toho Kotlera, co tam máš akorát na ozdobu, a já ti odpřisáhnu, že to jméno zůstane.“

INTERIÉR. Designově vymazlený stan. Charitativní speciál nejmenovaného pořadu o pečení.

Moderátorka: Jsem tak ráda, že můžu konečně dokázat svůj talent. Že, Václave?
Václav: Jsem sice komická vložka, ale mám city.

Slavná herečka: Jestli nevyhraju, zapálím tenhle stupidní stan a pak samu sebe.

Porotce: Tohle je ta nejhnusnější buchta, jakou jsem kdy viděl.
Slavná herečka: To se mě vůbec nedotklo.

Porotkyně: Vítězí tento dort, protože se jako jediný dal žrát.

Slavná herečka: Vítězi to přeju.

Václav: Naše vztahy byly nenávratně poškozeny. Už spolu nikdy nebudeme pracovat.
Moderátorka: Krásný večer všem!

EXTERIÉR. Slavná herečka odchází v dál, za ní stan v plamenech.

"Starej Vojtěch prej potřeboval službičku," zašeptala stařena a úkosem pohlédla na procházejícího muže.
"Baže," pokyvoval hlavou vědoucně kovář, "poslední dobou ňáko... sešel."
"Prej todlevá mělo co dočinění s nějakou nekalou... potvorou," odplivl si čeledín.
Muž na cestě se pootočil; jistě je nemohl slyšet, přesto se raději rychle jali předstírat bohulibější činnosti.

Dlouho nesly se Hůrkou řeči o návštěvě cizince, po níž starý Vojtěch náhle pookřál, a nestvůře, kterou bělovlasý cizák porazil.

*

"Kdož zbaví mě potvory zlolajné, jež spánku mi ubírá...!"
"Uznej, že to znělo slibně."
"Aspoň máme večeři," ucedil Geralt směrem ke značně hlasitému kohoutovi.
"Snad bys nesežral Marigolda Juniora?!"