Budeč: Doležal

Odpoledne se vrátil do muzea.
„Ptali se po tobě nějací chlapi.“
„Co jste jim řekla?“
„Co by, poslala jsem je pryč.“
„Asi ho sledovali.“
„Toho tvého kamaráda? Jak se jmenuje...“
„Jirka. Je po smrti.“
Stará paní se zajíkla. „Mirku, hlavně neudělej žádnou pitomost,“ řekla ustaraně. Jako maminka.
Nebojte se, paní Vodnášková. Jen dostanu toho hajzla…
A co když jim jde o tebe?
Prosím vás, koho zajímá nějakej balzamovač…?
Vrazil si ruce do kapes, vytáhl pomačkanou krabičku startek, ale nezapálil si.
Do čeho ses to namočil, Jirko, ty vole, hledal ve vitríně nápověď.
Vypelichaný cockatrice mu pohled vědoucně oplácel.
Že by…?
---
Povídka je pokračováním Zlatých šedesátých.
Postavy: Miroslav Doležal a paní Vodnášková z muzea.
Cockatrice je exponát vyhynulého kouzelného zvířete podobného baziliškovi, na kterém toho času Mirek pracoval.

„Příručí vrchního podantouška, nechaj tu zdechlinu, mám pro nich něco lepšího…“
„Postojíš mi modelem? V depozitáři nám chybí atrapa skalního hňupa,“ kontroval Mirek a vrátil exponát do vitríny.
„Poslyš, proslýchá se, že se chystá nějakej bugr…“
Zarazil ho. „Paní Vodnášková, odpíchněte mi ve dvě, jo?“
„Tak to vyval.“
„Nevim,“ kroutil se Jirka a žmoulal v ruce cigaretu.
„Seš dacan. Popraskaly vám hrnky na zdi, nebo co?“
Po chodníku se rozstříkla krev.
Rozhlas měl zase poruchu. „To jsi ty, Mirku? V troubě máš fašírku.“
Zvedl pokličku, ale viděl jen Jirkovu rozmašírovanou hlavu...
„Něco ti nesedlo?“
„Jo.“
„…aby zachovali klid…“
Rádio vybuchlo.
-----
Pozn. aut.: Toho léta napadla věčný otisk prastaré strážní lípy zvláště úporná forma astrálních larev a v klenutých kobkách Vyšehradu bylo podepsáno rozhodnutí o nevměšování se. (Obyčejné houbové choroby si na budečské lípy nikdy netroufaly.)
Exponát je z Muzea vyhynulých kouzelných nestvůr, kde zamlada pracoval Miroslav Doležal. Krom toho v té době už rok učil na Budči. Jirka byl jeho kamarád a spolužák, který se před svou předčasnou smrtí zabýval zvědnou magií.
Pokračování povídky je tady