Moje články

Sluníčko svítilo, na nebi ani mráčku, přesto se všechny pampelišky na louce k sobě tiskly a zoufale plakaly.
Královna Květinové louky je odsoudila - všechny mají být o hlavu kratší a to prý pro to, že se jedna z nich zrádně vydávala za posla slunce a vybírala poplatky, za využité sluneční světlo. Královnu ti tak rozzuřilo, že se rozhodla zbavit se všech pampelišek. Však ony si vždycky najdou cestu zpátky, to všichni moc dobře věděli. Už několikrát se jich království pokoušelo zbavit.
Když pampelišky zaslechly dunivé kroky popravčího a uviděly ostrou kosu, kterou nesl přehozenou přes rameno, některým strachem zbělely hlavičky.

"Jak já ji obdivuju" povzdechla si Kate a švihla očkem po Gladys tančící dnes již s někoilkátým vojákem.
"Prosím tě, co na tom obdivuješ? Princezna je trochu do větru," rozesmála se Betty a zahodila nedopalek cigarety do popelníku.
"Tu odvahu. Nezná je a přece s nimi jde tancovat."
"Je to jen tanec, Kate."
"A všimla sis, co to její tančení dělá s vojáky? Všichni vypadají malí a oškliví a protivní, ale jakmile je vezme do kola, najedou jsou všichni urostlí," snila dál Kate.
"Mě přijdou malá a oškliví pořád," konstatovala suše Betty, odložila pivo a natáhla ruku směrem ke Kate.

Procházela se hradem. Návštěvníci už byli dávno pryč, rodiče šli brzy spát a Petr určitě zase taky už brzo zhasne.
Toulat se po zavření hradem Kateřinu bavilo,vždycky ale skončila na jednom a tom samém místě, ať šla kam šla. Věděla, že tady ji vyslechnou, neodsoudí.
"Ach, Jáchyme, tak vidíš, tak to na tom světě chodí," fńukla si a obrátila v ruce pokrčený pohled.
"A já husa hloupá si dělala naděje." Postavila se k obrazu a přejela lehce prsty po malbě.
"Ještě, že mám tebe, Jáchyme," špitla a znovu si sedla.
Brzy bude hluboká noc, ale Kateřina se tady nebála.

"Aaaa stop!" křikl režisér, samolibě si prohlížejíce tváře kolegů.
"Rejžo, jste si tím jístej?" ozval se nejistě kameraman, sbíraje odvahu.
"Jistě," odsekl režisér.
"Dyť tomu ty děcka nebudou rozumět," ozval se další člen štábu, nabuzen odvahou kameramanovou.
"Ale o tom to přece není, pánové. Tomu nemají rozumět," objasňoval režisér blahosklonně.
"Takže voni jako budou sedět tři hodiny v kině a nebudou tomu vůbec rozumět?" podrbal se kameraman pod čepicí a hledaje oporu v kolegovi, dodal: "To je nějaký divný, ne. No že jo, Stáňo."
Režisér zbrunátněl a vypadal, že mu dochází dech.
"Tohle je přece umění vy bando nekulturních barbarů!"

Život na cestách není jen tak pro někoho, to se prosím nenechte zmást.
A je to dobrodružné a osamělé žití, to vás předem varuji. A mě můžete věřit, protože již v mládí jsem byl vhozen do domečku se slovy: "A plaz se!" a to je už pár let.
Viděl jsem sice skoro celou naši ulici - a považte, pokud vše půjde dobře, příští týden budu dokonce v té příští - ale nějak mne to cestování začíná zmáhat. Domeček mám sice svůj, ale výhled za okny se denně mění,nemám žádnou společnost. Ideálně tak dámskou.
A to ani nemluvím o problémech s poštou!

"Kurvadoprdeledrát ne,"mumlala si pro sebe zatímco pozorovala proužek lakmusového papírku. Výsledek za pouhé tři minut! hlásala krabička, ale chytrý copywriter zapomněl dodat, že občas se tři minuty zdají jako rok.
Cítila, jak se jí stahují vnitřnosti a svorně se pokoušejí opustit tělo - žaludek vyhrával, jako první se totiž prodral až do krku.
Ještě minutu a půl. Hlavou jí vířily představy plenek, dětských postýlek, dupaček a dudlíků. Žaludek se znovu pokusil prorvat staženým krkem.
Dýchej, napomínala se v duchu. "Zachovej klid, nepanikař, nic se určitě neděje, " špitala si mantru zoufale hledíce na časový odpočet.
Teď!
Roztřeseně zvedla papírek a vykřikla.

Plavala mezi troskami lodi. Ta tady včera nebyla, pomyslela si. Je úplně nová.
Tvář se jí roztáhla v úsměvu. Prohlížela si vrak očima sběratele.
Když se o několik hodin později vynořila nad hladinu a pátrala očima po rackovi, měla s sebou tašku plnou pokladů, které neznala.
Jedna věc ji však zaujala více než všechny ostatní. Dřevěná věcička, kulatá a bachratá na jednom konci, úzká na tom druhém. Ariel věcičku nemohla pustit z ruky, tak dokonalá byla svým tvarem. Zvedla ruku nad hladinu a pozorovala, jak se na té věcičce v kapkách vody odráží slunce.
Kde je ten pták, pomyslela si.

"Prosím."
"Ne."
"No taaaak."
"Pořád ne."
"Prosíííím, prosííím, prosííím," skuhralo dál srdce.
"Ne," trval si na svém mozek. "Prostě ne."
"Ty jsi tak...tak zahořklý!" duplo srdce nožkou a pěstičkami mozku zahrozilo.
"A ty moc měkké," odvětil mozek se shovívavým úsměvem. "Víš, jak to dopadlo minule."
"To byla náhoda."
"A před tím..."
"Za to já nemůžu."
"Nemluvě o tom případu před třemi lety. Ne, ne. Vedení mám já," stál si na svém mozek, nedbaje úpěnlivých proseb srdce.
"Nemůžeš mě takhle odstřihnout! I lidé ví, že se má následovat srdce, ne mozek," špitlo srdce.
"Dobře, ale opravdu naposledy."
A srdce vyrazilo.

Dobře, pro Jakea to udělá - ne, že by vlastně měl na výběr - ale jak u všech Bohů ti lidé zvládají chodit po dvou? Trčí si takhle vysoko nad zemí, mávají ve vzduchu končetinami, které by jim větší službu prokázaly na zemi a diví se, že tak často padají.
Ochu si zamával rukou před očima. A ten zrak? Není divu, že ve tmě potřebovali přenosné ohně, aby něco viděli. A čich? O tom snad ani raději nemluvit.
Nejistě vykročil, široce rozkročený, v náručí se mu vrtěl brumlák.
Takhle vypadám? podivil se a hlava se mu z toho všeho zamotala ještě víc.

"Cože?"
"No fakt!"
"To jako vážně?"
"Ty sis to nepřečetl co? Tak koukej," strčil jeden kolega druhému pracovní smlouvu až pod nos.
"V případě ukončení práce ze strany zaměstnance vyhrazuje si zaměstnavatel právo na uvrhnutí zaměstnance do pekelného kotle. To si dělají srandu, ne?"
"Hochu, pracuješ v pekle, co myslíš?"
"Ale nejsem čert."
"Čerti nemají smlouvu. Hele, já jen vím, že nikdy tady nikdo nedal výpověď," podotkl protřelý pekelník.
"Žabaři. To bude jen tak, aby vyděsili lidi. Koukej!" Stoupl si doprostřed kotelny a zakřičel: "Dávám výpověď!"
Pekelný personalista si povzdechl.
"Že si ti lidi nedají pokoj, dochází mi volné kotle."

Jsem Ochu.
Kdysi jsem žil se smečkou, ale jako jeden z mála jsem nezapomněl mluvit a jak už to tak bývá, být jiný se trestá. A tak mě vyhnali.
Bál jsem se a byl jsem hladový.
Pak jsem ale potkal Chlapce a ty ostatní. Dali mi jíst. Milovali mě. A já miloval je.
Prošel jsem Středosvět, došel jsem dál, než kterýkoli jiný brumlák. Navštívil jsem i klíčový svět, ačkoli tam Chlapec ztratil život a já chuť žít. Šel jsem ale dál, přežil Dandela i odchod Ženy bez nohou.
Teď už můžu jít, Jake mě čeká na mýtině na konci stezky.

Myslím, že jsem ho kdysi měl, ten kousek nebe, to neutuchající štěstí.
Ale tehdy se mi nezdálo dostatečné, chtěl jsem větší kus, jiný kus.
A tak jsem hledal. Hledal jsem celý svůj život. Hádáte správně, nenacházel jsem. A čím víc jsem hledal a čím dál jsem cestoval, tím méně pravděpodobné se zdálo, že najdu.
Škoda jen, že mi to nedošlo už tehdy.
Teď jsem příliš starý. Říká se, že láska a štěstí kvete v každém věku, ale není to pravda. Je to zoufalé pořekadlo příliš mladých a příliš starých.
A i kdyby to byla pravda, to moje nebe už není.

Padla tma ale byl ještě pořád příliš daleko od domova.Co bude dělat? Nepřežije sám noc pod hvězdami. Zkusil najít pár ovcí na vlnu, ale nikde v dohledu žádné nebyly.
Vytáhl lopatu a začal kopat snažíce se ignorovat podivné zvuky, které se ozývaly všude okolo.
Práce mu zaměstnalo tělo, zatímco hlavu naplnily vzpomínky na tichý syčivý zvuk, který se rozléhal nocí. Tehdy ještě byli dva, tehdy se noci nebáli.
Od té noci si hlídal čas, protože hrůza z tichého sykotu a hlasitého výbuchu, který následoval, ho neopouštěla.
Když mu došlo, že syčivý zvuk nepatří do minulosti, pokusil se ještě utéct.