Moje články

Při četbě knižní série Škola dobra a zla si kladu mnoho otázek.
Co by se stalo, kdyby Agáta vyrůstala se svými pravými rodiči?
Co by se stalo, kdyby Agáta zamířila do Školy zla a Sofie do Školy dobra?
Co by se stalo, kdyby Agátu pozval na ples Chaddick?
Co by se stalo, kdyby Sofie nepolíbila Rafala?
Co by se stalo, kdyby se s Tedrosem a Agátou dostali do Gavaldonu Sofie, Chaddick, Hestera, Bledule a Otylka?
A co by se stalo, kdyby Chaddick neumřel?
A to není všechno.
U všech otázek vím jistě jedno: změnilo by to průběh celé knižní série.

Sofie vždycky chtěla být svobodná. Chtěla se dostat z Gavaldonu od otce, který ji nemiloval a od macechy, která jen do jejich domu tahala ty svoje malé usmrkance.
Nikomu nebude líto, že Sofii unesou do Školy dobra.
Teda, Agátě by to líto bylo, kdyby nebylo jasné, že ji Školník odnese do Školy zla. A tam, v říši pohádek, určitě můžou být kamarádky nadále, ne?
Jenže to všechno dopadlo jinak, než očekávala. Ano, Školník je unesl obě, jenže…
Ale ve Škole, kde Sofie skončila, svoboda rozhodně nebyla. Připadala si spíš svázaná řetězy, o kterých si předtím myslela, že jí zaručí svobodu.

Agáta milovala skoro jakékoliv jídlo.
Jak to navěčky ze školy dobra dělají, že skoro nejí? Jak dokážou odolat cukrátkovým učebnám s karamelovými stoly? Mají nějakou přirozenou fobii ze sladkostí nebo snad drží téměř celoživotní půst? Nebo mají menší žaludky než normální lidé? Chtějí jíst, ale nějaká pitomá navěcká pravidla to nepovolují?
To Agáta nedokázala, vždyť bez jídla, zvlášť bez sladkého, by nedokázala žít! Ona prostě nebyla navěčka. Musel se stát omyl, když ji Školník umístil do školy dobra. Není přece vůbec princezna jako její spolužačky, takže co dělá tam, kde je? Vždyť patří na druhou stranu mostu, nebo snad ne?

Agáta Evelíně Krutopřísné od začátku nevěřila a Hestera s Bledulí taky ne.
Děsily je její šaty z motýlů, kterými mohla špehovat studenty, kteří (skoro) nikdy nic netušili.
Hestera s Bledulí chtěly zpátky školu zla. Vždycky chtěly dokázat, že jsou víc než jen holky a teď byly v hradě, který byl holek plný.
Agátu nejvíc naštvalo, když Sofii přičarovala příznaky, aby je rozeštvala.
Když ale zjistila, co tahle motýlí dáma doopravdy chce, po čem doopravdy touží, děsem se jí sevřelo hrdlo a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.

Nakonec Evelína zvítězila. No, i když… zdaleka ne tak, jak by si přála.

Hort byl vždycky páté kolo u vozu.
Teda Alespoň u Sofie, ta vždycky toužila po někom jiném.
Nejdřív po Tedrosovi, který nakonec poznal, jaká je uvnitř.
Potom po Rafalovi, který ji od začátku přijímal takovou, jaká je a miloval ji právě kvůli zlu.
Později se Sofie zamilovala do Rhiana, který ji jen využíval.
Hort nechtěl být zapomenut, i když mu všichni říkali, že na to má jako jediný právo.
Jediný, kdo se o něj zajímal, byla Nikola.
Nikola byla nejdřív jen knihomolka, ale potom jim všem několikrát zachránila zadek.
Bohužel jim to spolu ale neklapalo tak, jak by si přáli…

Bethna. Alpa. Omejda.
Mistrálky.
Tedros je nenáviděl a měl k tomu pádný důvod, přece jenom přivedly jeho otce do hrobu vlastně ony.
Hestera, Bledule a Otylka byly o hodně lepší než tyhle čarodějnice.
Dokonce i Sofie v sobě měla daleko víc dobra, než tohle trio!
Začalo to na hradních schodech, pokračovalo to přes smrt krále Artuše až ke zruinování Kamelotu a skončilo to tím, že se z nich staly rádkyně podlého krále, který vůbec neměl být král, zatímco Tedros hnil ve vězení.
Nejradši by je zabil.
Staré, seschlé babice.
Ale v jednom přece jenom byly mistryně. Totiž v oblbování lidí.

Agáta byla Sofiinou nemesis a zároveň pravou láskou.
Agáta se vetřela do Sofiiny pohádky a do Sofiiny školy.
Agáta jí ukradla prince.
Agáta ji od jejího prince chtěla odtrhnout.
Ale Agáta měla Sofii ráda takovou, jaká byla.
Agáta jí i potom, co ji Sofie chtěla zavřít v mučírně s mrtvou Bestií, zachránila život.
Agáta ji milovala i jako čarodejnici.
Agáta jí pomáhala za cenu vlastní cti a riskovala pro ni život. Několikrát.
Agáta byla její první opravdová kamarádka.
Když Sofie před Agátu skočila a Fabulář jí probodl srdce, věděla, že jedná správně.
Alespoň jednou byla hrdinkou. Ale jen pro Agátu.

„Myslela jsem, že to tady znáš!“
„Jo, to jsem si myslel taky.“
„Velmi vtipné.“ Už asi tři (alespoň mě to tak připadalo) hodiny jsme šli lesem. A všude samé smrky. Asi na ně začnu mít alergii. Najednou nám nad hlavou prosvištěla šipka. No to nám ještě chybělo. Já sice nejsem normální upír, kůl o srdce mě totiž nezabije, ale střílecí by mohl zabít Damona. Oba jsme začali zdrhat. Najednou Damon narazil do stromu. Nad hlavou mi proletěla další šipka. Zdrhali jsme dál.
„Už vím, kde jsme.“ Za chvilku se před námi objevil dům. Na zahradě stál strom.
„To je smrk?!“

„Cože?!“ Zíral na mě.
„ Chci důkaz.“ Udělal na mě tázavý obličej. Zašklebila jsem se na něj úplně stejně.
„Stačí? Jo a jmenuju se Kaila.“
„Kailo, stačí a víš, dneska večer umřela jedna holka, kterou jsem proměnil v upíra a všichni si myslí, že odjela z města a pohřeb by byl moc komplikovaný, rakev, žula a všechny ty pohřební serepetičky jsou moc drahé, takže pomůžeš mi ji tu někde zahrabat, to vyjde levně.“
„Pomůžu. Kde ji máš?“
„Tady.“
„Fajn. Tamten sráz.“ Zahrabal ji a šli jsme do Mystic Falls. Najednou se zastavil. Všude byly smrky.
„Ztratili jsme se.“ No do háje.

Pomalu jsem se přibližovala. Mystic Falls už je na dohled. Jaký asi bude můj otec? Bude mě vůbec chtít, až zjistí, kdo je moje matka? Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. „Ano Mončo? Co se děje?“
„Představ si, že se mnou zacházejí jako se služkou! To je samé: uvař, ukliď, myslí si, že když jsem holka, tak se musím taky jako holka chovat! Není to hrozné?“
„Až tam budu, vyřeším to.“
„Tak čau.“
Po chvíli chůze jsem uslyšela nějaký šustot v koruně stromu. Něco mě vtáhlo nahoru. Hned jsem věděla, kdo to je. „Damone!!!“
„Kdo sakra jsi?“
„Jsem tvoje dcera.“

Plné rozlišení zde.

Olivie nemohla spát. Zítra mají velký souboj s její hlavní nepřítelkyní Katkou. Olivie, Geneviéve, Sloun a Ráchel se zítra postaví rovnou pěti jiným holkám, Katce a její partě.
Po příchodu do školy potkala Olivie Ráchel. Katka prý přibrala do party ještě jednu holku! „Neee!“
O přestávce začíná souboj. Dívky po sobě házejí papírovými koulemi a soutěží, u koho bude míň koulí.
„My vám dáme!“ křičí Katka.
Sloun vyděšeně koukne na podlahu. Tolik koulí!
Náhle někdo volá: „To není fér. Jsou jen čtyři a jich je šest.“
K Olivii a děvčatům se přidají dva kluci ze třídy.
Oliviina strana vyhrává. Hurá!

„Kde to jsme?“ zeptala se Geneviéve.
Sloun se rozhlédla. „Nevím,“ řekla po chvíli. „Nejspíš jsme se…“
„Ztratily!“ vykřikla Geneviéve a rozbrečela se.
„Geneviéve,“ pokárala ji Sloun, „nebreč už zase!“
Geneviéve přestala brečet a zeptala se: „Ale čeho se najíme, kde přenocujeme?“
„Hmm,“ Sloun se rozhlédla. „Hele, támhle je makovice.“
Dívky se najedly zrnek z makovice a položily se na mech. Po makových zrnkách hned usnuly.
Večer přišla na louku Maková panenka pro svoji makovici.
„Kde je?“ zeptala se v duchu.
Pak si všimla spících dívek a hned to pochopila. „Ony mi ji vyjedly! To se nedivím, že spí jak zabité.“

Jak se rodí mláďata?
Telátka či kuřata?
Cože, vy to nevíte?
I vy jeden prevíte!
Tak já vám to teda povím.
- No tak honem, ať už se to dovím!
Povím vám příběh,
abyste z toho úplně nevyběh.
To se jednou na jaře,
u jednoho rybáře,
narodilo mláďátko,
malinkaté kuřátko.
A rybář se diví,
že ho někdo šidí.
Klov, klov, zoby zob!
Jak se to sem dostalo?
Já ho prodám za málo!
Vždyť mě jenom klove,
zrní nahlas zobe.
A když už je na jaře,
tak se rodí mláďata,
zvláště u rybáře.
Už to víte, pane?
No, tak to jsem ráda.