O čem to vlastně je? Kapitán Hartmann je kdo?

Kapitán Hartmann, plným jménem a hodností Kapitän zur See Erich Hartmann, je hlavní postavou v mém nechutně dlouho rozepsaném příběhu. Víceméně si to všechno vymýšlím sám, až na vykradení materiálu cavoritu od slovutného H. G. Wellse.

Erich se narodil v roce 1867, do rodiny truhláře a krejčové. Vzhledem k rozmachu vzdušných lodí, který v této době pomalu nastával, a tedy k potřebě nového, specializovaného personálu - a navíc ještě díky faktu, že Joseph Hartmann byl za oné nešťastné Tříleté války námořníkem - byla mu nabídnuta možnost v patnácti letech nastoupit na vojenskou přípravnou školu a později i na Akademii vzdušné flotily. Jeho studijními roky ho provázel především kapitán Franz Richter, jeden z mnoha kapitánů přeškolených na cavoritové létání. Když Erich absolvoval, i díky kombinovaným mezinárodním výukovým programům, které vznikly pod patronátem poválečné aliance čtyř největších mocností, byl s hodností korvetního kapitána prakticky ihned dosazen do velení menší lodi a v následujících letech postupoval na větší lodi a rozsáhlejší posádky. Jenže v roce 1898 se jeho život náhle obrátil vzhůru nohama. Došlo k havárii jeho korvety S-574, a vzhledem k dlouhodobým zdravotním následkům raději dobrovolně opustil řady vzdušného loďstva, ovšem s čestným povýšením na “plného” kapitána.

Oba rodiče mu během jeho pobytu v nemocnici zemřeli a sám Erich na tom byl zdravotně dost špatně i rok poté. Na dlouho se stáhl do ústraní a, jako viditelná vzpomínka na věci minulé, jeho pravá ruka jen stěží získávala na původní pohyblivosti. To ovšem nebylo vše. Přicházely i v tisku probírané pochyby o jeho duševním zdraví, když se snažil poukázat na podivnou shodu náhod a obecně podezřelé okolnosti provázející pád S-574. Naštěstí však přišel takřka po třech letech nový popud, který ho opět trochu postavil na nohy. Jeho mentor, kapitán Richter, ho doporučil k vyučování na Akademii, kde on sám před lety studoval. Jako nástupce svého bývalého učitele, profesora Stiebela, měl přednášet to, v čem sám exceloval - teorii vzdušné plavby, techniku používání cavoritu, a taktické výhody plynoucí z využití téhož. Erich milerád přijal, aniž by tušil, co se po jeho první přednášce vynoří...

V době, kdy poprvé vstupuje do posluchárny coby učitel, je Erichovi třiačtyřicet let, je vysoký a štíhlý, bez vousů a s tmavými vlasy, jen nenápadně prokvétajícími šedí. Jeho krok, ač kulhavý, je poměrně jistý, přesto si ale vypomáhá tenkou hůlkou, a vojenskou uniformu dávno nechal ve skříni. Pečlivě upravený civilní oděv mu má pomáhat odpoutat se od minulosti, na kterou se snaží zapomenout, a překvapivě to, co mu přineslo největší rány, je jeho nejlepší parketou. Posádkový psychiatr by jistě podotkl, že ač Erich nebyl nikdy odvážný až k nerozvážnosti, jeho činy vždycky vedla především motivace nikomu neublížit. Naopak, co mohlo být vypozorováno, až sebevražedně odvážný dovedl být vždy, když bylo ohroženo něco, co jemu bylo drahé. Podle kapitána Richtera byl Erich zatraceně brilantní, ale také velice málo sebevědomý, což mohla být překážka pro velení, ale kdykoliv pronášel rozkazy, počínal si autoritativně. Podle profesora Stiebela byla Ericha pro loďstvo škoda, i když uznával, že nikde jinde by asi nebyl tak sám sebou, jako na můstku.

Příběhy z výcviku: První část >