Pohádka o daních a Pařezové chaloupce

Milá Ebženko, vždycky se mi líbila Tvá pohádková drabblata, a jakmile jsem si přečetla Tvé přání, věděla jsem, že Ti chci napsat o Křemílkovi s Vochomůrkou. Čili původní záměr byl dobrý. Jenomže potom si prostě příběh začal dělat, co chtěl... :).
***
Protože je to, milý čtenáři, přeci jen pořád pohádka, byla jsem nucena podniknout jistá opatření. Proto věz, že kdykoliv se v textu vyskytne spojení „plyšový králíček“, bude to ve skutečnosti znamenat orgasmus. Tedy kromě okamžiku, kdy bude řeč o plyšových králíčcích.
Naše pohádka začíná na podzim. A je to, milý čtenáři, věru zajímavé období v roce, co říkáš? Lidé si zapnou kabát až ke krku a razí si cestičku mokrým listím. Občas jako slunečnice zvednou hlavu k nebi a nechávají se šimrat posledními slunečními paprsky. A to je dobře, protože potom mají někteří sklony usmát se na svět a říkat věci jako: „Paráda!“ nebo „Jé, babí léto!“
Jako třeba pan Václav Křemílek, který se právě nese směrem k nemocnici, aby daroval potřebným nějakou tu krev, a ani netuší, že se už brzy stane hlavním hrdinou našeho příběhu.
Zvláštní postavička, tenhle pan Křemílek. Když se rozdávala výška, stál asi hned v první řadě a vzal si pár centimetrů navíc. Tuto skutečnost ale nikdo neřekl zbytku jeho těla, které vážilo asi o třicet kilo méně, než by správně mělo. Ze všech věcí na světě připomínal nejvíce suchou větev a jeho oblečení na něm prostě viselo. Možná proto na něm smyslné ženské pohledy nespočinuly nikdy déle než dvě vteřiny.
Pan Křemílek pracoval jako účetní a byl na to hrdý. Aha... možná PROTO na něm smyslné ženské pohledy nespočinuly nikdy déle než dvě vteřiny...
Tak či onak, milý čtenáři, dnes se usmíval tak, že mu to svým způsobem skoro slušelo. Mohl za to jednak hřejivý pocit z pomoci bližnímu, ale hlavně matematika. Pan Křemílek si spočítal, že mu jeden odběr krve pro dobročinné účely zabere asi dvacet minut. A za to
• si odečte ze základu daně 2000,- Kč (2000 / 100 * 15 = 300,- Kč),
• dostane od šéfa placené volno na celý den (8 * 170 = 1360,- Kč),
• mu v nemocnici proplatí cestu a parkovné (proto dnes jel autem a ne hromadnou dopravou), dají stravenku, krabičku vitamínů s vysokým obsahem železa, rohlík s máslem, hrnek čaje a oplatek (200 + 30 + 60 + 100 + 3 + 7 + 5 = 405,- Kč).
A navíc si dá k obědu dvě deci vína, které na něj budou mít díky půl litru odebrané krve stejný vliv, jako by vypil celou láhev!
Svět je krásný, milý čtenáři, jen musíš vědět, z jakého úhlu se na něj koukat.
***
Ve stejnou chvíli, kdy se pan Křemílek nechává konejšit opojnou matematikou, si pan Horymír Vochomůrka otře pot z čela a očima plnýma naděje znovu přejede po stádu dobytka.
Stádo dobytka mlčí.
Náhle jedna z jalovic na okamžik zvedne ruku – a než panu Vochomůrkovi dojde, že se nehlásí, nýbrž si jen upravuje vlasy, prožije cosi, co by se vzhledem ke svému významu a intenzitě dalo nazvat učitelským „plyšovým králíčkem“. Jak už to ale s „plyšovými králíčky“ bývá, mají většinou krátké trvaní a přichází po nich studená sprcha.
Pan Vochomůrka miluje češtinu, žije pro češtinu a učí češtinu. Právě vypráví stádu dobytka o větách vedlejších, mhouří slastně oči a vykrajuje slova měkce, jako by žvýkal karamelku.
„Vetinari řekl Važuzlovi, že by si s ním chtěl zahrát ping-pong! Určete větu hlavní a vedlejší.“
Nikdo se nezasměje. A přitom to je tak dobrá věta. Má všechno; literární odkaz, vtip, jemné erotické mrazení... Ale stádo dobytka pořád sedí, mlčí a zírá před sebe. Ani jiskřička poznání v těch tupých očích. Pan Vochomůrka marně pátrá a hledá vědoucí pohled.
Jedno mladé dobytče ve třetí řadě vytáhne svačinu.
Zlověstně se vztyčí, všech sto šedesát centimetrů výšky, které dostal do vínku, se zmobilizuje a připraví do akce, výsledek je ale dle očekávání nulový. Pan Vochomůrka pořád zůstává zhruba stejně vysoký jako široký.
Školní zvonek ukončí jeho trápení.
V tom okamžiku se pan Vochomůrka rozhodne. Zarputile zafuní, sevře Noční hlídku od Pratchetta, kterou s sebou nosí i na hodiny, a místo do svého kabinetu sune svou tělesnou schránku ven ze školy. Poprvé v životě tak ochutnává šťavnaté plody ze stromu záškolákovníku.
***
Možná se ti zdá, milý čtenáři, že jsi již vysledoval spletitou cestičku příběhu a dokážeš přesně odhadnout, kudy se bude vinout dál. Smutná koule jménem Horymír Vochomůrka vystřelí ze školy a smete usměvavého Křemílka. Ti dva v sobě najdou platonické zalíbení, objeví opuštěnou barabiznu v lese, kterou pojmenují Pařezová chaloupka, a za peníze z Křemílkových daňových úniků tam budou žít šťastně až do smrti.
Tak to jsi vedle, milý čtenáři. Přehlédl jsi několik důležitých faktů.
1. fakt: pan Křemílek se vážně těší, až si dá k obědu to víno. A je to řidič vskutku sváteční, takže na pár osudových okamžiků zapomene, že přijel do nemocnice autem. Ta myšlenka k němu doklopýtá přesně o půl jedné středoevropského času, tedy ve chvíli, kdy do sebe nonšalantně klopí druhou skleničku.
2. fakt: pan Vochomůrka váží sto dvacet kilo na sto šedesát centimetrů. Jeho triumfální útěk přestane být triumfální už na schodech před školou, kdy se zastaví, chytí za srdce, otře pot z čela, zbledne, zrudne a rozhodne se chytit stopa.
***
Pan Křemílek mezitím zaplatí útratu a jako opilý koráb si razí cestu mlhou. Do auta se dostane na druhý pokus.
„Křemílku. Křemílku!“ štěkne jeho pud sebezáchovy. „Tohle snad nemyslíš vážně!“
Jenže alkohol na sebe bere podobu chapadlovitého monstra a pud sebezáchovy žere uslintanou tlamou. Potom ovine Křemílka jako had a šeptá mu do ucha pár uklidňujících vět.
Křemílek v rychlosti provede několik matematických výpočtů o délce působení dvou skleniček vína v závislosti na odebrání půl litru krve, všechny ale končí v alkoholově hladovém chřtánu.
„A-sij e... jeto v po-pořádku,“ usměje se Křemílek a jde hledat spojku.
A ve chvíli, kdy auto poskočí a nejistými pohyby vyrazí kupředu, jen sto metrů odtud, před základní školou...
***
... pan Vochomůrka konečně popadne dech a zvedne vztyčený palec.
Karma funguje, pomyslí si, když před ním téměř okamžitě zastaví auto. Ale opravdu funguje, zajásá v duchu ještě víc, protože ten řidič vypadá přesně jako entové z Pána prstenů.
„Ka-am pak to bude?“ zapřede Křemílek. A Vochomůrka, který se právě kolébá na vlně nostalgie směrem k Roklince a Hobitínu, ani nepostřehne řezavý alkoholický odér v jeho dechu.
„To je jedno.“
Zaboří se do sedadla jako třešeň do čokolády a za sebe odloží pratchettovku. Tak se stane, že se Noční hlídka poprvé octne v těsné blízkosti Křemílkova daňového řádu. Nutno dodat, že z toho ani jedna kniha není příliš nadšená. Nehledě na to, že mladý Vetinari nezdvořile vyplázne jazyk na vyměřovací řízení.
„Tak tedy teda tak jedem! Když už kuš je to jedno.“
Spojka zapláče, kola zakvílí a řadicí páka si hledá právníka. A Vochomůrkovi pomalu mizí úsměv z tváře.
***
No, a potom se, milý čtenáři, počasí zblázní. Asi je celé špatné z toho, že pan Křemílek řídí opilý. A když je počasí celé špatné, vypadá to asi takto. Malý deštík plynule přejde v liják. Z lijáku se stanou velké tlusté provazy vody. A jen o trochu později nebe otevře ústa a pohltí celý svět.
Auto se promění v bárku. Stěrače se potácejí na předním skle a zoufale lapají po kyslíku. Vochomůrka křičí. Začíná se mu stýskat po dobytčatech ze školy.
Křemílek náhle prudce trhne volantem a sjede na lesní cestu. Je úzká a oni jedou rychle, až moc rychle.
Zatáčka.
A strom.
Křemílkova matematika zmobilizuje síly, vyžene alkohol, protáhne zlenivělé kosti a počítá...
Rychlost čtyřicet kilometrů v hodině, strom je vzdálený deset metrů, srážka nastane za...
***
Vochomůrka sedí na zemi a tiskne si kolena k břichu. Myslí na Harryho Pottera a na stařičký očarovaný Ford Anglia, jak narazil do Vrby mlátičky. Nepomáhá to.
Křemílek přechází kolem auta a počítá. Trochu pošramocený předek, ulomené zrcátko, naťuklé dveře. Škoda nepřesahuje sto tisíc korun a nemusí volat policii. Na druhou stranu už má na dosah bonus na povinném ručení za jízdu bez nehod... nehledě na obecné ohrožení způsobené řízením s alkoholem v krvi podle trestního zákoníku... to by se ale o téhle malé bouračce nesměl nikdo dozvědět. Jenže lidský faktor je nespolehlivý. Obzvlášť u tlouštíků... No, vypadá to, že jiné řešení neexistuje.
Na tváři se mu mihne úsměv. Není moc pěkný. Otevře kufr a chvilku se v něm přehrabuje. Potom vytáhne sekeru a krůček po krůčku se blíží k Vochomůrkovi.
„Co? Co to děláte? Běžte ode mě, vy šílenče!“
„Cože?“ Křemílek se zastaví. Potom mu pohled sklouzne na sekeru. „Aha... ne... tohle... no fuj! Já myslel, že se nám bude hodit na stavbu nějakého přístřešku. Zpátky do civilizace už nikdy nemůžeme.“
Vochomůrka na něj chvilku zírá a potom se mu rozzáří oči.
„Myslíte jako Robinson Crusoe?“
„Kdože?“
„Vy... vy neznáte... opravdu neznáte? No, milý pane, řekl bych, že nás čeká spousta poučných večerů.“
***
A tomuhle, milý čtenáři, můžeš třeba říkat konec pohádky. Nebo začátek, pokud jsi ten typ, který vidí napůl plnou sklenici místo napůl prázdné.
Tak či onak... Křemílek kromě sekyrky vytáhne z kufru od rozbitého auta všechny daňové zákony, pytlík bomparů, plyšového králíčka pro štěstí, kladivo a dva deštníky. A protože jsou promáčení na kost...
„Ehm... já vím, že jsou opravdu ošklivá a vytahaná, ale lepší něco než nic, když jsme tak zmokli... vozím to s sebou od jednoho firemního karnevalu, šli jsme s kolegou za duchy...“
... vyloví ještě dvě bílá vyplandaná trička.
No a potom dvě bílé postavičky roztáhnou deštníky a razí si cestičku mlhou a kapkami hlouběji do lesa.