Šedý den

Vykartáčoval si černý svrchník. Pověsil ho na ramínko do skříně. Pohřeb, ze kterého se právě vrátil, bylo to poslední, co mu ještě mohlo zkazit náladu. Desítky falešných pámbíčkářů a svíčkových tetek, co vždycky všechno věděli nejlíp, a teď doma nad hrnkem kafe pomlouvají. Bylo málo pompy, málo muzikantů, málo květin a jídlo na hostině nebylo dost nóbl.
Richard věděl velmi dobře, že strýc by nestál ani o pompu, ani o muzikanty. To vše byla pouze potěcha srdcí zbytku rodiny. Strýce Karla by mnohem víc potěšila ta prostá jedlová větvička, kterou na rakev položil právě Richard. Karel s ním kdysi štípal dříví a stavěl bivaky, a vzal ho na první táboření na sněhu. Karel mu taky ukázal, jak se o sebe postarat kdykoliv a kdekoliv. Ne vždycky to bylo úplně společensky přijatelné, ale člověk má zkusit všechno. To Karel mu dal přezdívku Rikitan, a když na něj tak volal, Richard se cítil jiný, silnější a moudřejší. Ne jako jeden z žáků, ne jako jeden ze studentů, ne jako jedna z mátoh u rýsovacího prkna, jejichž práce je stále zamítána a stále opravována někým, kdo měl kdysi lepší konexe.
Richard věděl, že umí mnoho věcí, s nimiž by si každý neporadil. Chodil do Sokola a udržoval si zdravé a silné tělo. Bylo to módní a vlastně i příjemné. Dokázal by, kdyby to bylo nutné, přežít v horách i v lesích, najít si obživu a postavit přístřešek. Přečetl mnoho knih a některé z nich v něm zažehly oheň, který ani strýc Karel a jeho výlety nemohly uhasit. Karel byl prostý, přírodní a trochu podivínský muž, jehož duchovní potřeby se omezily na zasněné toulky při západu slunce. Stačilo mu zapálit si ohníček, opéct krajíc chleba a zalít levnou pálenkou, aby mu svět připadal krásnější. Strýc Karel nebyl dokonalý, byl to skoro tulák, nikdy se neoženil a pracoval jen tolik, aby měl na nejnutnější živobytí. To Richard ho našel v jeho srubu za městem, když jeho čas vypršel, a on zaplatil výlohy zbytečně pompézního pohřbu a drobné dluhy, které zbyly. Teprve tehdy se ukázalo, že Karel vlastně doopravdy nikoho neměl. Jen Richarda.
Takhle by Richard dopadnout nechtěl. Jeho představa budoucnosti obsahovala zodpovědnou a tvůrčí práci, v níž se k němu jeho kolegové budou chovat přiměřeně uctivě (žádné pane asistente, uvařte kávu!). Číst Setona. Chodit za město a psát vlastní příběhy. Možná potkat nějakou tu dívku, později mít rodinu - to vše bylo ale úplně mlhavé, neměl představu, jak by taková budoucí žena měla vypadat; a hlavně mu bylo líto stát se usedlým taťkou, když se pořád ještě cítí být klukem, jen s trochu lepšími zkušenostmi a sebekontrolou. Právě teď ale potřeboval pořádně provětrat. Vzal si svůj starý kabát s kapsami plnými užitečných věcí a vyšel z činžovního domu. V chodbě to mírně páchlo zelím a zatuchlinou.
Šel až za město, kde kousek od posledních domků začínaly lesnaté rokle. S Karlem tam chodili stále. Rikitan tam byl už mnohokrát i bez Karla, ale teď poprvé si připadal opravdu osamělý. Přemýšlel, jak sem teď bude chodit sám, a nebylo mu z toho volně. Raději se vrátil zpět do města. Bezcílně procházel všedními ulicemi, v nichž dneska nečíhaly žádné příběhy.
Na jednom zapadlém plácku, kam ho přilákal hluk, zahlédl skupinku peroucích se chlapců. Chvíli počkal ve stínu domu opodál. Prali se jen tak, vlastně k tomu neměli jiný důvod než přemíru bujnosti a nudu. Ani tady nebyl příběh. Bylo mu z toho smutno. Po chvilce rvačka skončila a na místě zbyli pouze dva chlapci. Oprašovali se a dávali do pořádku.
Přikročil k nim.