První pohádka - O AU, které couvalo v čase

24. 12. 1975
Možná šlo o pouhou hříčku přírody. Možná přírodě někdo pomohl (podle některých očitých svědků se toho večera ředitelka Brumbálová potutelně usmívala a podobala se Moně Lise ještě více než obvykle). Jisté ovšem je, že noc před Vánocemi se nad Bradavicemi roztrhla modrofialová obloha a z neviditelných vesmírných stavidel se vysypaly nekonečné přívaly sněhu.
Výskající studenti nechali večeři večeří, vyběhli z Velké síně do mrazivé tmy a ani lamentující školník Norris jim v tom nedokázal zabránit. Pár okamžiků na to začaly vzduchem hvízdat očarované sněhové koule a celé bradavické pozemky se proměnily v jednu dokonale hladkou a jiskřící sáňkovou dráhu.
V zápalu zimních radovánek si nikdo nevšiml odrostlého mláděte tučňáka brýlového, které ťapkalo lesem nohou a tvářilo se poněkud nejistě. Náhle jako by zahlédlo známou tvář (nebo rybu), povyskočilo a rozběhlo se daným směrem.
Remus Lupin si přidřepl a natáhl ruku.
„Pojď sem, něco pro tebe mám. Chtěl jsem ti to dát až zítra, ale teď se ti to bude hodit víc.“
Tučňák se dokolébal až k němu.
„Zvedni křídla, ty zmrzlino zmrzlá,“ zavelel Remus a přetáhl přes tučňátko modrý svetr s vyšitými sněhovými vločkami.
18. 6. 1975
Pravé poledne. Obrovské zlatavé slunce nehybně viselo na obloze bez mráčku. Čas se líně sunul a potom asi přestal plynout úplně, ale nikdo si toho ani nevšiml. Zůstalo jen tady a teď a vyprahlá hlína a třepetající se masa horkého vzduchu.
Většina studentů našla útočiště za tlustými zdmi hradu, ale několik nejzatvrzelejších dívek stále a neúnavně chytalo bronz na břehu bradavického jezera. Byl to samozřejmě výkvět celého studentstva - všechny správně zaoblené a v mrňavých plavkách.
Vedle nich, jen malý kousek od vody, leželo mládě tučňáka brýlového. Už nějaký čas se vůbec nepohnulo.
„Holky, mně se zdá, že mi to zvíře civí na prsa,“ řekla jedna z opáleníchtivých dívek.
„Jo, jako by zrovna v tvým případě bylo na co koukat,“ ušklíbla se druhá. „Já bych spíš řekla, že je po něm.“
„Co tady vůbec dělá tučňák?“ zamyslela se třetí. „Neměli bychom to nahlásit Brumbálové?“
„Zvedat se v takovým vedru? Si di sama, když seš tak chytrá.“
Třetí nakonec nikam nešla a tučňák se ještě několik dalších hodin sušil na břehu. Ospalý hovor se pomalu stočil k úsměvu, vlasům, očím, nohám, rukám a nakonec i zadku Siriuse Blacka a tučňák zůstal zcela zapomenut.
O něco později sluneční paprsky změkly a přestaly tolik bodat.
K jezeru se přiřítil udýchaný Remus Lupin. Při pohledu na tučňáka zcela nelupinovsky zaklel.
„Jste snad praštěný? Vždyť je to antarktický zvíře, sakra. Jak dlouho už tady leží?“
Ani nečekal na odpověď, popadl tučňáka do náruče a lehce s ním zatřásl.
Po chvíli tučňák pomalu otevřel jedno oko. Remus s úlevou vydechl.
„Máš víc štěstí než rozumu,“ obořil se na tučňáka. „Pitomče zatracený. Stálo ti to za to? Vždyť to jsou jenom holky v plavkách.“ Potom potřásl hlavou a dodal. „Jak tě mám asi chránit, když vyvádíš takové ptákoviny?“
Zcela konsternované studentky na něj koukaly s otevřenou pusou a ani se nesmály.
10. 10. 1974
Byl to úspěšný večer, ale Sirius přesto cítil nahořklou pachuť v ústech. Proto už před půlnocí zanechal své zbylé tři kamarády napospas bujarým oslavám a máslovému ležáku, cosi zabručel a odešel do své ložnice. Od té doby ležel natažený na posteli a zamračeně pozoroval její sametová nebesa.
Myšlenky mu ponuře dusaly hlavou, jedna temnější než druhá. Ve chvíli, kdy se pevně rozhodl, že ze své postele už nikdy nevstane, zestárne na ní a umře, uslyšel tiché kroky a potom něčí ruka odtáhla závěs.
„Ahoj,“ řekl Remus a posadil se na kraj matrace.
Sirius neodpověděl.
„Jsi pitomec, víš to?“ pokračoval Remus.
Zatvrzelé ticho.
„Normální člověk by byl rád, že se konečně zvládl proměnit.“
Sirius si dlouze povzdechl.
„Kdyby mi někdo řekl, že se proměním v něco černého, myslel bych, že budu velký pes nebo medvěd... prostě něco nebezpečného. Ale tučňák? Co to o mně asi vypovídá?“
„Já mám tučňáky docela rád,“ usmál se Remus.
„No jo, ale takhle ti nebudu k ničemu, když se... ty víš co. Neznám neschopnější a neužitečnější zvíře než je tučňák.“
Remus zvážněl.
„Přestaň pořád fňukat. Myslíš, že to s tebou bude horší než doteď?“ mrkl na něj. „Stejně na tebe dávám pozor už od prvního ročníku, tak v tom prostě budu pokračovat.“