Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem

Lékařský kongres Velikých Inspektorů Dědičných Onemocnění, Úbytku Celosvětové Inteligence a Obávaného Konjunktivismu Očního, zkráceně VIDOUCÍ OKO (v lidové slovesnosti „vvvvvoko“!) se táhne jako studentíci do přednáškového sálu.
U pultíku zrovna hovoří mladý nadějný vědec s tlustými brýlemi na očích.
Občas jimi tedy mává ve vzduchu, pokud je rovnou nehází na zem.
Mluví dlouho. Nikdo pořádně neposlouchá. Někteří starší členové nenápadně usínají.
„Heuréka! Čočka!“ uzavře vítězoslavně, naposledy mrští brýlemi o podlahu a šlápne na ně.
Setkává se s nechápavými pohledy a tichem.
„Wichterle, simtě,“ ušklíbne se nakonec jeden z mladších účastníků kongresu. „A rejži by sis do voka náhodou strkat nechtěl?“