Na cestu

„Doktore! – Proč – ne-letíme?!“ Donna se marně snažila popadnout dech. Za jejími zády kdosi hystericky bušil do dveří TARDIS.
Doktor se vyděšeně otočil, jako by zapomněl, že nenechal Donnu na Zemi, v Londýně, v klidu dojíst večeři.
„Doktore! TARDIS! Páčky, tlačítka, vzzz, vzzz,“ gestikulovala, „dělej, prosím tě!“
Doktor se zhluboka nadechl. „Nemůžu,“ šeptl.
„Prosím?!“ Donnin hlas se rozléhal neuvěřitelně hlasitě.
„TARDIS nevidí na cestu. Ti barbaři jí vypíchli oko!“ Doktor měl na krajíčku.
Donna mlčky otevírala a zavírala ústa. Nestávalo se často, že by jí došla slova.
„Doktore, nevím, čím ses sjel, ale jestli má TARDIS oči, zbylo jí ještě jedno!“