Trůn

Její štíhlé prsty se bolestně zarývají do mého čalounění. Ale já vydržím, budu jí oporou.
Královna trpí.
Miluje svůj lid. Svou zemi.
Obětuje se pro ni.
Protože moc znamená odpovědnost.
Zaslouží si být nezištně milována.
Vládne. Vydává rozkazy. Musí.
Zcela neobyčejně obyčejná žena.
Chtěla by... Samotu? Klid? Harmonii?
Vibrují mnou tóny.
Její sametový hlas ladí s mým čalouněním.
A pak, konec. Má královna umírá. Znovu.
Někdo by řekl, že jsem jen obyčejná rudě potažená židle. Rekvizita.
Ale já jsem si jistý, že beze mne by představení nemohlo fungovat.
Závěrečné ovace si vychutnávám vestoje. Ano, pro tohle stojí za to být.