Kateřina

Zhluboka se nadechla, aby utišila zběsilý tlukot srdce. Zase tréma, a to tu v zákulisí čekala už po třiadvacáté. Byla to jen tahle svíravá chvilka, než ji zavolali, kdy musela ustrnout uprostřed běhu bez možnosti cokoliv kontrolovat.
"Dvacet vteřin," zašeptal zkreslený hlas ve sluchátku.
V šeru hlediště zahlédla otcův vozík, pak odlesk brýlí, a když přimhouřila oči před bodovými reflektory, rozeznala i hrdý, přísný výraz jeho tváře.
Tak oni si mysleli, že je nás málo. Že loňské léto bylo poslední.
Ne, to MY jsme si to mysleli...
"Přivítejme ředitelku Festivalu - "
Je to letos naposled?
Usmála se a vykročila.
"- Kateřinu Pravdovou!"