Jedenatřicátá

Kdyby Zuzka nebažila vědět stále více,
možná dnes na jejím hrobě nehořela svíce.
Alkoholik cítí špunt a hnedle slinu chytne,
Zuzka velmi dobře znala tužby neodbytné.
Od té doby co do Knihy koutkem oka nahlédla,
měla pocit, že by ráda i něco víc zahlédla.
Snad z obav o vlastní osud a budoucnost Tomovu,
stavěla se znovu zády bezpečí a domovu.
Opět se vydala na cestu pro pěší,
dočíst se o všem, co zvědavost utěší.
Ta vlastnost ji ale svedla na nesprávnou cestu,
že podlehla jejím svodům, neujde už trestu.
Připadla si jako dítě, co přelézá zábradlí,
chtěla aby všechny kousky do skládanky zapadly.
Zajímal ji matčin osud a tajemství obrazů,
tušila, však nedbala, že přijít může k úrazu.
Spát především nedalo jí, zda dědičný dar,
přinese jim jednou štěstí, nebo hrozí zmar.
Nechtěla ohrozit budoucí rodinu,
to by si nerada dávala za vinu.
Paradoxně ale tím, že porušila pravidla,
otevřela všem pohromám nenávratně stavidla.
Šokována četla v knize o tom, co ji čeká,
nedivte se, po té hrůze, že ji spánek leká.
Řádky běží před očima, budoucnost se mění,
na Zuzanu už za rohem Smrtka zuby cení.
Písmena se pohybují, zdá se jí, že tančí,
Zuzka náhle soudnost ztrácí, nebývale jančí.
Cítí se jak po štípnutí tím klepítkem račím,
její hrůzu nevýslovnou sotva popsat stačím.
Stihla ještě přečíst něco z budoucnosti Toma,
ani neví, jak se tehdy v mdlobách octla doma.
Po kontaktu s knihou znovu rána v ruce zeje
a Zuzka má pocit, že to Smrtka se jí směje.
Tomovi skon vlastní líčí jako hrozný sen,
nemůže už tajemství nést, něco musí ven.
Postupně mu odhaluje střípky z toho, co je čeká,
vypráví jak Šeherezád, co se svého konce leká.
Ví, že až to dovypráví, naplní se osud,
mohlo to být všechno jinak, vyčítá si dosud.
Někdy v tomhle období ji oslovila dopisem,
žena, která s tou z obrazu shoduje se popisem.
Zná prý osud její matky, smluvily si schůzku,
ani obraz vlastní smrti neodradil Zuzku.
Věděla, že stejně zemře, tak proč neznat pravdu celou?
Rebeka se pousměje: “povahu máš holka smělou”.
Jednou nohou nad propastí balancuje dál,
ty, čtenáři, zřejmě tušíš, jak to bylo dál.
Sešly se v kavárně s tajemnou neznámou,
Zuzana jak dítě běžela za mámou.
Rebeka jí totiž řekla, že v jeskyni čeká,
“někdy mě ta naivita dospělých žen leká.”
Z nějakého důvodu jí tahle žena lhala,
možná aby Zuzaninu duši zaprodala.
Nebo se snad jednat mělo o setkání duší?
Jak dopadly obě ženy čtenář totiž tuší.
Zda se vážně setkaly, to už nám nepoví,
do rány ta mladší vběhla svému katovi.