33. Deus ex machina

Hrys klusal v doprovodu deseti vojáků úzkou cestou mezi zeleným osením a s rozkoší vdechoval vůni hlíny a jara. Jaká to změna proti těžkému vzduchu ležícímu jako nehybná přikrývka nad Yggskou pevností, proti napjaté atmosféře v přítomnosti zuřícího krále.
Čím více se vzdalovali od Yggu, tím lehčeji se mu dýchalo. Kolik práce mu dalo přesvědčit Dragoše, aby mu svěřil tuto komplikovanou misi – ale koneckonců, přes královu nahlodanou důvěru v něj, komu jinému by mohl takový úkol svěřit?
A tak byl teď Hrys opět volný; s každým krokem se mu vracelo sebevědomí. Není snad právě on nejbystřejší – a nejzákeřnější, když to musí být – mozek v Horní zemi? Nedařilo se mu tolik let citlivě navigovat svoji loďku mezi všemi nebezpečnými útesy? Pravda, tato plavba se ukázala být mnohem složitější, než čekal, ale zkušený lodivod neztrácí hlavu, ani když ho strhne nečekaný proud. Využije každé příležitosti a každého svého talentu – své inteligence, své vynalézavosti, své magie.
Hrys se sám pro sebe usmál. Ano, aťsi ten starý blázen Yansson myslí co chce, ať si jeho magií sebevíc pohrdá – Hrys znal svoji cenu. Ano, nebyl tím typem kouzelníka, který by mohl vítězně procházet krvavými bitvami, nebo který by mohl uchvacovat davy rejem barevných triků; jeho síla byla tichá a nenápadná, a záměrně tak málokomu známá.

Teď ale potřeboval někoho, na kom by mohl svůj talent uplatnit. Někoho, koho by mohl využít ke svému cíli – dostat se do princezniny blízkosti. Někoho nepříliš nápadného, a přesto důvěryhodného. To ovšem mohlo nějakou dobu trvat a Hrys se již dopředu obrnil trpělivostí.
A proto když již k polednímu druhého dne vyjeli na lesem porostlý nízký kopec a průsekem se jim otevřel pohled na mýtinu dole, byl upřímně překvapený. Mohl mít skutečně štěstí tak rychle?

Jednotka, která rozložila své tábořiště pod nimi, byla zhruba stejně početná, jako ta jejich. Byla to – jak Hrys nepochyboval – jedna z těch, které vyslala Cybélie jako odpověď na záškodnické útoky Černých. Tito muži se měli pohybovat po kraji a snažit se tyto přepady předvídat a ničit. Jejich naděje na úspěch byla minimální, ale bylo to to jediné, co se mohli pokusit udělat. A mimoděk tak nabídly bývalému regentovi přesně tu příležitost, kterou potřeboval.
Rychle mezi muži identifikoval jejich vůdce. Byl to starší, ostřílený voják, a Hrys si byl jistý, že tu tvář už viděl. Měl vždy vynikající paměť na obličeje; ostatně tato schopnost byla významným faktorem jeho politických úspěchů. I teď, když si ve skrytu v klidu prohlížel tvář neznámého, trvalo mu jen několik minut, než ho správně zařadil. Á, jistě, jeden z Lornových mužů, kteří s ním sdíleli exil na zámečku v Gaumélách. Jakže bylo jeho jméno? Ger. Ano, Ger. Nejstarší z Velitelových věrných, a také nejpomalejší.
A jak si s radostným poskočením srdce Hrys uvědomil, štěstěna mu přihrála do rukou přímo ideální oběť. Jak si tak muže pod sebou prohlížel, zjišťoval mezi nimi jisté podobnosti. Zdálo se, že mají podobný věk i výšku postavy, třebaže Ger byl rozložitější a svalnatější než on.
Výborně. Přeměna je tím jednodušší, čím méně změn musíte udělat.
Hrys si nikdy v bohy zvlášť nevěřil – považoval je, pokud tedy vůbec exitují, vždy víceméně za bandu pěkně povýšených bastardů – ale musel uznat, že pokud se právě teď rozhodli na něho milostivě shlédnout, nemohli si k tomu vybrat lepší okamžik.