44 Šok

Jako by se proměnila v kus ledu. Lada se tiskla k železné traverze neschopná pohybu, v ústech chuť rzi nebo možná krve z rozkousaných rtů, ochromená šokem nedokázala ani otevřít křečovitě stisknutá víčka, přesto jako žhavě jasný obraz stále viděla záplavu pitvorných příšer, jak pokrývá polámané tělo mrtvé čarodějky, jak se ostré zuby zakusují do masa, klepeta rvou vlasy, jak její protivnice kousek po kousku mizí, až nezbyde nic.
Poprvé hořce zalitovala, že ji zvědavost donutila pátrat, jak skončil Ladislav Malina. Tohle se dozvědět nechtěla.
„Lado?“
Evženův vyděšený výkřik ji donutil trochu se vzchopit.
„Jsem tady,“ hlesla. Stále se však nedokázala pohnout.
Evžen zdola také zaznamenal pád a útok bubáků, ale nepostřehl, kdo spadl, a už myslel na nejhorší. Teď se snažil vzpamatovat z otřesu.
Ondra rozsvítil sféru.
Schody pořád drkotaly dolů a Evžen si zoufale pomyslel, že se z té zamořené díry nikdy nevyškrábe. Vtom si všiml znaku na zábradlí, který na první pohled vypadal jako nasprejované graffiti, ale zároveň trochu připomínal čáry. Zkusmo ho objel prstem.
Schody se zastavily.
S úlevou popadl stejně vyčerpaného Ondru, který se navíc nemohl postavit na pravou nohu, a z posledních sil ho vlekl nahoru.
Snad nikdy mu žádná cesta nepřipadala tak úmorná a nekonečná jako tohle namáhavé stoupání přes ostré kovové hrany, kdy každý krok bolel, svaly se únavou proměnily v roztřesené hadry a dech se sípavě prodíral sevřeným hrdlem. Přitom nezapomínal, že ještě není konec. Ještě někdo tam nahoře číhá a těžko předvídat jeho plány, proto se musí udržet ve střehu, všechny smysly naostřené, stále připravený k dalšímu boji.
Konečně se doplahočili k Ladě, která pořád bezmocně ležela na konstrukci vedle eskalátoru. Od relativního bezpečí pevných schodů ji dělila prázdná mezera a kluzká bariéra. Metrový rozdíl mezi životem a strašlivou smrtí.
„Pomozte mi,“ vzlykla. „Já už nemůžu.“
Evžen se natáhl přes zábradlí, objal ji a snažil se ji přitáhnout k sobě, ale nebýt toho, že se Ondra s vypětím všech sil postavil na zdravou nohu a pomohl mu, všichni tři by se zřítili zpátky dolů. Nakonec však složitý manévr zvládli a v nepohodlném těsném klubku si zmoženě sedli na schody.
Evžen zůstával napjatý a neustále se ostražitě rozhlížel. Nezapomínal, že každou vteřinu může přijít další útok. Ale i on uznával, že chvilka odpočinku je naprosto nezbytná.
Přejel rychlým pohledem z Lady na Ondru a zpátky. „Vyrozuměl jsem, že se znáte,“ nadhodil tázavě.
„Jo,“ vzdychla Lada a lehce mávla rukou. „To je… prostě Jandák.“
„Ondřej Jandák, kriminální policie Vyšehrad,“ doplnil ji Ondra upjatě a blýskl odznakem pod klopou.
Lišák se zamračil: „Já jsem Evžen. A co tu vlastně pohledáváš?“
Vyslovil otázku ve stejném okamžiku, kdy Lada vyhrkla: „Kde ses tu vzal?“
Ondra zaváhal. Za normálních okolností by je odbyl. Nemá povinnost a vlastně ani právo dělit se s veřejností o podrobnosti vyšetřovaného případu. Teď však dobře věděl, že bez jejich pomoci se odsud nedostane, takže znepřátelit si je není dobrý nápad.
„Zjistil jsem na základě tvého podnětu,“ začal komisně a podíval se na Ladu, „že v případu porušení utajení Ladislavem Malinou se skutečně objevila jistá nesrovnalost. Někdo dodatečně poupravil spis. Když jsem ho tenkrát uzavřel, tak…“
„Cože?“ nadskočila Lada.
Ondra se zarazil. Za to pitomé podřeknutí by si nejradši nafackoval, ale teď mu nezbylo, než jít s barvou ven: „No ano, tenkrát jsem stažení těch knížek zařizoval já. Co je na tom? Je to moje práce. Myslel jsem, že je všechno v pořádku, ale když jsi do toho začala šťourat, podíval jsem se do spisu a zjistil jsem, že ho někdo přepsal. Pak jsem se dozvěděl, že Malina zmizel, a pochopitelně jsem začal zjišťovat, co se stalo. Logicky jsem se spojil s vedoucí čarodějnického oddělení na poště, protože tam Malina prý pracoval. Ujistila mě, že o jeho osudu nic neví.“
„A tys jí na to skočil,“ obrátila Lada oči v sloup.
„Proč ne?“ odsekl Ondra podrážděně. „Malina byl jeden z mnoha obyčejných zaměstnanců. Její odpověď dávala smysl.“
„Moment,“ vpadl Evžen. „Věděla vůbec Binková o té knížce? Co ti k tomu tenkrát Malina řekl?“
„Já jsem s ním nemluvil. Zlikvidoval jsem knihy a vzápětí se navalila další práce a…“
„U Želmíra,“ zasténal Evžen.
Lada sáhla po cigaretě. Chviličku jen mlčky kouřila, pak vydechla mohutný oblak dýmu a skoro klidně se zeptala: „Kdo tě nasměroval sem?“
„No přece Binková. Už jsem byl na odchodu, když se mi svěřila, že zachytila informaci o tajné stanici v metru, kde prý čarodějové zasvěcují obyčejné do magických obřadů. Zdůraznila, že s Malinou to nejspíš nesouvisí, ale… musel jsem to prověřit.“
Evžen se zakousl do kloubů propletených prstů, aby hlasitě nevybuchl.
Lada spolkla pár výrazů nevhodných pro dámu, zahodila cigaretu a rázně se zvedla: „Já už snad ani nic slyšet nechci. Jdeme.“