Čtyřiatřicet - stejný den před klekáním

Z hospody vynesli na náves dlouhý stůl. Za ním zasedá revoluční tribunál: členové národního výboru, co se sám ustanovil minulý týden, předsedá učitel Taxa. Na spravedlivý proces dohlíží velitel s několika svými vojáky.

Máti se tiskne k Tonce, Tonka cítí její zpocenou, lepkavou kůži na své paži. Nejraděj by se odtáhla, ale obejme máti kolem pasu a pevně ji přitiskne k sobě.

Ze školy vyvádí obžalované, ti ubožáci se sotva drží na nohou. Jako posledního přivlečou Vojtu Vlčka, ruce má svázané za zády. Uhrovitý mladíček ho prudkým kopancem srazí na zem, před tribunál se musí doplazit po kolenou.

Klečí před svými soudci ztlučený, zkrvavený. Zhmožděná tvář mu začíná natékat, kolem oka se vybarvuje podlitina. Přesto ho musí Tonka obdivovat. Přimhouřeným pohledem se vpíjí svému soudci do očí, nepokořený, nezlomený.

„Vojtěchu Vlčku,“ učitelův hlas zní jistě a skoro vznešeně: „Vojtěchu Vlčku! Jsi obžalován, že jsi udal občanku Elzu Taxovou pro její židovský původ.“

Dav zašumí pohoršeným překvapením.

Vlček na okamžik skloní tvář. Jako by tím svou vinu přiznal. Pak známým pohybem trhne hlavou a odhodí pramen vlasů z čela. To gesto je pro něj typické, ale teď vypadá výsměšně, cynicky.

„Nikoho jsem neudal.“ Dokonce ani Tonce to nezní přesvědčivě.

Taxa se prudce zvedne ze židle a nakloní se přes stůl: „Ty svině,“ syčí nenávistně, až se mu sliny rozstřikují od úst. „Ty hnusná svině! Elza zemřela v koncentráku dva měsíce po tvym udání.“

Tonce přejede po páteři mráz.

„Vrahu!“ vřískne ženský hlas. Dav si to slovo ozvěnou předává, jako by ho ochutnával. Vrahu, vrahu...

„Nikoho jsem neudal…“ Než dořekne, poďobaný ho srazí pažbou pušky na zem.
Vlček se chvíli svíjí v prachu, než se mu s rukama svázanýma za zády podaří zvednout.

„Nikoho jsem neudal,“ zaskřehotá, než ho znovu srazí.

Dav se semkne a postoupí o krok blíž.

Tonka se vytrhne z matčina sevření a uteče.