Osmatřicet - za rozbřesku

Nad zemí se převalují chuchvalce nízké mlhy. Sedící postavy odsouzenců se v tom ranním oparu rozpíjejí jako duchové, kterými se co nevidět stanou. Jen jejich hlavy přízračně vyčnívají nad bílou hladinu, netečné, otupělé.

Zevlující sousedé postupně umlkli. Ticho dusí. Na něco se čeká. Nejspíš na partyzány.

Hloupej Francek si hlučně odplivne.

Tonku zachvátí třes. Zuby jí drkotají o sebe, ruce se jí klepou. Chce křičet, co křičet, chce řvát, chce vřískat; bezmocí nad tou nespravedlností a zoufalstvím z nepochopitelné lhostejností sousedů. Ale nedokáže se ani pořádně nadechnout.

Napětí je k nevydržení. Když dorazí učitel Taxa, přivítá to Tonka téměř s úlevou.

Pozornost všech je upřená na něj, na samozvaného soudce a mstitele. Taxa rychlým pohledem přeběhne shromážděné publikum a pak se vmísí do hloučku svých kumpánů z revolučního tribunálu.

"Kapitán Hobza dát své muže k dispozici odmítl. Musíme si poradit sami." Mluví polohlasem, ale v tichu to zní zřetelně.

Příštipkář Vosáhlo si rozpačitě škrábe neoholené strniště, i ostatní vypadají zaskočeně.

Hloupej Francek se uchechtne a poplácá pažbu svého samopalu. Taxa spokojeně přikývne.

Pak se od vesnice ozve hluk motoru. Že by si to partyzáni přecejen rozmysleli? Možná si nechtějí nechat ujít zábavu.

K mrchovišti přirachotí náklaďák. Bouchnou dvířka a do oblaku štiplavého dýmu vystoupí četník Ošatka.