2. Maňásek

„Dědóó, vyprávěj, co jsi dělal, když jsi byl malý.“
„No, když jsem byl starý jako ty, Staníku, tak jsem si vyrobil maňáska,“ usmál se děda a odhalil několik zubů, které připomínaly osamělé trosečníky.
„Maňáska?“ protáhl zklamaně klučina. „Panenky, maňásci, to je spíš pro holky, ne?“ pokrčil rameny.
„Co tě nemá!“ zavrtěl hlavou děda. Maňásek, to byla taková jednoduchá loď pro jednoho. Vyrobil jsem si ho podle návodu z časopisu, co vycházel ještě za první republiky.
„Loďka?“ ožil Standa.
„No jasně. Pojď, ještě bude někde ve stodole,“ mrknul šibalsky děda.

Maňásek pod harampádím nebyl skoro vidět.
„No tak do práce,“ zavýsknul dědeček.
„Co mám dělat?“ nechápal vnuk.
„Nu přece musíš maňáska osvobodit. Zjistíme, jestli nezapomněl plavat.“
To je jiná. Standa si vyhrnul rukávy a hned se do toho pustil. Děda mu k tomu pískal nějakou námořnickou písničku.
„Co je tohle?“
„To je bečka.“
„A tenhle divný koš?“
„To je nůše.“ V ní se dřív nosila tráva, nebo seno. Vlastně cokoli. Nůše sloužila jako batoh.“
„A k čemu sloužilo tohle?“
„To je máselnice. V tom moje maminka stloukala máslo.“
Vedle maňáska rostla hromada starých předmětů, která připomínala pyramidu. Konečně se objevila loďka. Byla stlučená z prken. Standovi vůbec nevadilo, že je zaprášená. Hned si zkusil do ní sednout.
„Je pořádně seschlá,“ oznámil děda a vláčel maňáska k velkému sudu na vodu. „Pojď mi pomoc, musíme ho dát do vody.“
„Cože, ty chceš jezdit na maňásku v sudu?“ plácnul se Standa do čela.
Děda se rozesmál. „Musím ho nechat ve vodě zatáhnout, pak trochu poopravit a spáry znovu zadehtovat, aby nešel hned ke dnu. Bude to nějaký den trvat. Pak ho vezmeme na rybník.“

„Dědo, vždyť do kufru auta se nevejde.“
„A ty myslíš, že já jsem měl jako kluk auto? Udělal jsem si pro něj takový podvozek. Uděláš si ho taky. Povím ti jak.“

Standa pracuje, děda radí.
„Au, to bolí,“ ječí Standa, protože si skřípnul prst do svěráku. „Au, to bolí.“
„Auto nic nebolí,“ pousměje se děda. „No, jestli tě bolí prst, dej si ho do sudu se studenou vodou.“