2. Kapitola - Rozbřesk

„…přijde…najde mě…nezůstanu sama…“

Stál jsem na vyvýšené kamenité skalce a sledoval zlatavý horizont, jenž působil jako brána oddělující dva světy tak daleké a vzdálené, že se sotva mohly dotýkat, a přesto se pyšnily svou blízkostí. Byly spojené neutuchajícím poutem harmonie a porozumění. Paprsky čirého rozbřesku mě hladily po šíji a s hřejivou touhou začaly odhánět noční chlad. Říčka tiše protékala nížinou a její hladina se třpytila odlesky nejrůznějších barev.
Chvíli jsem vstřebával esenci tohoto okamžiku a poté seskočil na zpevněnou cestu dole pode mnou. Nasadil jsem si kápi a nechal černý plášť volně vlát ve vánku přicházejícího z údolí. Je to opravdu nádherný svět, pomyslel jsem si, navzdory tomu, co mi vyprávěly majestátní stromy a nepatrné trsy trávy. Na začátku to byla jednoduchá volba, a pak přišla zkáza.