4. Co se ve škole nenaučíš

„Kde ten kluk vězí“, mrmlal si pro sebe děda. „Staníku, Stando! Kde jsi?“
„Tady dědečku.“
„Co děláš?“
„Čtu si.“
„To je ale nerozum, hned toho nech a pojď ven.“
„Proč je to nerozum? Říkal jsi, že si nemám hrát na tabletu a raději si číst, že četba je moc užitečná.“
„To ano, ale čti si, až bude pršet. Teď je krásně. Pojď ven. Něco tě naučím.“
„Co to bude?“
„Naučím tě vyvádět klukoviny.“
„Klukoviny? Ale, dědo…“ Staníkův hlas zněl káravě.
„Jakýpak ale. Maminka ti přece říkala, že mě máš poslouchat. Tak poslechni a pojď.

„Tak jsem tady.“
“Umíš vůbec lézt na stromy?“ pochybovačně změřil Standu pohledem. „Už jsi to někdy zkoušel?“
„Ještě ne.“
„To jsem si mohl myslet. To musíme napravit. Půjdeme do obory. Tam jsou stromy, na které se dá dobře vylézt,“ rozhodl nesmlouvavě.

„Tak, tady ten strom je skvělý. Má dvě souměrné větve ve stejné výšce trochu jako bradla. Vyskoč a chytni se za ně. Tak drž se a teď nohama šlapej po kmeni směrem ke koruně. Zavěs se za ty větve v podkolení. No vidíš, jak jsi šikovný, už ti dál nemusím říkat, co máš dělat. Dobře, ale buď opatrný, ať nesletíš dolů jako šiška,“ děda spokojeně sleduje, jak Standa šplhá na strom jako veverka.

„Tak, teď slez. Zkusíš vylézt ještě na jeden strom. To už nebude tak snadné.“
Děda měl pravdu. Standovi trvalo podstatně déle, než se dostal do koruny.
„Jé, já v dálce vidím kopec s nějakou věží.“
„To je zřícenina hradu. Nedaleko něho je skalní městečko. Dost často jsem tam s klukama ze soboty na neděli přespával. Zítra se tam můžeme vypravit a prozkoumat ho.

V tom dědovi zazvonil mobil. „Ano babičko? --- Počkej, špatně slyším, dám si to na hlasitý poslech.“
„Dědo, ještě že jsou ty mobily. Volám vás, křičím na celé kolo, že za chvíli je oběd a vy neodpovídáte,“ zesiloval reproduktor rozčílený hlas.
„Hned půjdeme, babičko, za půl hodiny jsme doma.“
„Až za půl hodiny? To snad ne, vždyť to mezitím vystydne.“
„Hned, jen co Standa sleze z koruny.“
„Vy jste si házeli korunou panna nebo orel a on na ni šlápnul, aby se nezakutálela? Ale aby kluk slezl z  koruny, to je hned, to snad netrvá třicet minut,“ diví se babi.“
„Měj trpělivost, tak rychle to nepůjde.“
„Jak to? Kde vlastně jste?“
„V oboře. Kluk je právě na stromě.“
„A já jsem z tebe na větvi, dědo. Ty máš nápady, nechat ho vylézt až do koruny, co když spadne.“
„Špatně slyším. Už jdeme, babičko,“ děda rychle zavěsil.