5. kapitola - Že by tentokrát milostný příběh?

5. kapitola
Že by tentokrát milostný příběh?

Královna se odmlčela a zamyšleně sáhla pro další koláč. Ani se na něj nepodívala. Hleděla směrem k řadě keřů s bílými květy, nebo třeba až ke stromům, za kterými se skrývala zeď zahrady, a možná ještě dál, protože když se do koláčku zakousla, zarazila se, jako kdyby je překvapilo, co to provádí. A co dělá tady na slunci, se dvěma princeznami a sladkostí na jazyku.
Občas ji vyvádělo z míry, že se v jejím životě věci takové povahy vyskytují.
Dobrá, slunce zažila dost. Jenom jí teď připadalo méně oslepující, když se neodráželo od zbroje a polnic. A v jednom nešťastném případě od naostřeného peří olbřímího měděného kohouta. Značně nenaloženého a všežravého olbřímího měděného kohouta.
„Ale to nebyl konec,“ připomenula jí Šárka, která ji napjatě pozorovala těma černýma očima.
Královna se snažila vzpomenout, jestli té malé Vladan nebo Anna vyprávěli už nějakou tu pohádku, která byla víc… rozprašovací, co se protivníků týče. Klára zuřivě splétala další věnec a v tuhle chvíli si pobrukovala, takže třeba nebude muset vstřebávat žádné hrůzy.
Bajaju už Šárka měla zaručeně probraného. To byl dobrý příběh do sady malých posluchačů. Pokud ovšem tím malým posluchačem nebylo dráče. A jak královna znala Vladana, mohl se vytasit i s opravdu klasickou klasikou jako Perseus a Andromeda.
„Proč proboha tak váhám s tím, co jim povím?“ ptala se v duchu. Nikdy předtím si na konverzační tanečky nepotrpěla. Jenže její povinnosti se změnily a v posledních letech se musela vypořádat a novou rolí. Ne že by to nebyla role uspokojivá. Počet dní, kdy musela křičet povely až do ochraptění, se výrazně snížil. Po večerech nenacházela pod oblečením na částech svého těla části cizích těl. A většinu nocí už dokázala spát, někdy až do rána. Pravda Vladan měl sice bez ohledu na tloušťku peřin věčně studené nohy, ale vynahrazoval to vřelým srdcem.
Bylo zvláštní mít znovu před očima ty divočejší časy. Bylo zvláštní o nich mluvit s někým, kdo si nepamatoval její minulé já.
Kláře se další pokus o věnec rozpadl a teď ho popotahovala po pokrývce jako velmi dekorativního hada, zato Šárka z královny nespouštěla ty černočerné oči.
„Takže…“ spustila královna. „Když královna…“
„Která?“ zeptala se Šárka.
„Ach,“ zaváhala Blanka. „Já.“ Pro zdůraznění zvedla ruku a poplácala se po hrudní kosti, až to zadunělo. „To vyprávění ve třetí osobě je matoucí.“
Ale nevzdávala to. Stejně jako Klára, která navzdory nepoddajným květinám pokračovala ve vití.

„Když královna od krále Vladana dlouho nedostávala žádné zprávy – žádný posel, ani holub se neobjevili –, usoudila, že nastaly dvě možnosti. Zaprvé, Vladan ji mohl podvést a teď se jí na trůně ve Vegladě chechtal. Bylo by to zlomyslné a záludné a královnu by to nijak nepřekvapilo. Zadruhé, bratři se ho mohli zbavit. Obojí mělo jedno osvědčené řešení. A tak si královna znovu oblékla zbroj, která byla místy už plná šrámů a promáčklin, opásala se mečem a vysedla na věrného vraníka –“
„Petlkvíček,“ upřesnila Klárka. Vida, přece jen poslouchala vyprávění. Královna se rozhodla zredukovat zmínky o potocích krve.
„Ano, na tvého kamaráda Petrklíčka,“ potvrdila královna a výchovně zdůraznila „r“.
„A pro jistotu s sebou vzala velkou část vojska. Je to jako na výletě. Člověku se vyplatí pořádně se vybavit, aby netrpěl hlady a překvapeními,“ pokračovala královna. „Vojsko pod jejími praporci prošlo lesy a lučinami, minulo velké jezero, překročilo mohutné řeky, až dorazilo do Vegladu, kde byli všichni překvapení, protože právě měli plno starostí ohledně toho, kdo teď bude králem, a nečekali nádavkem cizácký vpád. Královna se lidí vyptávala, co se stalo s předchozím králem, ovšem odpověď nikdo neznal. Nezbylo jí, než se jí zeptat osobně jeho bratrů. Neměla v lásce neuzavřené záležitosti.
Bratři už se doslechli, že k nim vpadlo vojsko v čele s krutou královnou, která však odmítá dostát své pověsti a zatím nikomu příliš neublížila. Ani jídlo lidem nebrala, protože…“ Královna se zhluboka nadechla a důrazně oběma princeznám připomenula. „… zařídila dostatečnou svačinu pro všechny, což je základ každého většího dobrodružství. Pokud vám do života mohu dát nějaké poučení, tohle je jedno z nejdůležitějších.“
Nakrabatila čelo a dodala: „Další dobrá rada je, že když stojíte v čele vojska, vezměte si přílbu. Překvapilo by vás, kolik vojevůdců na to v příbězích zapomíná. Znáte ty obrázky v knihách. Přílba je nenahraditelná, zejména když stojíte před hradem protivníků a připravujete se k obléhání. Nikdy nevíte, co na vás může z okolí přiletět. Navíc pořádně zapůsobíte, když k vám zaskočení královi bratři vyšlou posla, aby s vámi vyjednával a mezi řečí zjistil, co to má u všech všudy znamenat.“
Královna poslu odpověděla: ‚Znamená to pohříchu to, že mi jejich královský bratr uloupil vzácný šperk. Požaduji, abyste mi ho vydali. Prsten i toho muže, pokud ještě žije.‘
Posel se uklonil. ‚Vyřítím tvou žádost.‘ Pak se usmál a dodal: ‚Myslím, že bude přijata kladně.‘
Aha, tak takový ty jsi člověk, napadlo tehdy královnu. Musím si tě zapamatovat. Když se posel chystal odejít, ještě ho zadržela. ‚Doneslo se mi, že důvodem k té krádeži bylo jakési dítě…‘
‚Ano, paní, Vladanova dcera,‘ odpověděl pohotově. ‚Drží ji s otcem v nejvyšší věži.‘
Královna z něj nespustila oči a nepodívala se tím směrem. Nespustila ani ruku z meče. ‚Vydejte mi i ji.‘ A protože ten muž vypadal velmi snaživě, ta věž byla velmi vysoká a královi bratři by mohli krále i princeznu poslat dolů skutečně rychle, pro jistotu upřesnila: ‚Chci oba živé. Prozatím. Až dostanu zpátky ukradený prsten, vezmu si je jako odškodnění. Nemám další důvod, proč na vás útočit.‘“
Posel se uklonil ještě pokorněji a zamířil zpět do hradu.
Královna čekala.

Věznění člověku na zdraví a životním elánu příliš nepřidá, ovšem muž, kterého před královnu přivedli, vypadal jako stín. „Viděla jsem ho před pár týdny,“ napadlo ji. „Teď bych ho skoro nepoznala.“
To dítě, které přinesl v náručí, vypadalo o něco lépe. Aspoň to, co z něj královna viděla.
Vladan si tmavovlasou holčičku pohodil v náručí, aby si uvolnil ruku, a podal královně prsten.
Když si kroužek převzala, byl kluzký od potu.
Král vůbec vypadal, jako kdyby měl horečku. V ohních, které v táboře zapálili za soumraku, se mu oči leskly jako divokému zvířeti. Holčička v jeho náručí celou dobu spala. Jen se zavrtěla, ale nějaké vojsko okolo jí mohlo být ukradené. Královna by se tomu za jiných okolností usmála.
„Jsme mimo dosah lučištníků,“ řekla králi, vlastně bývalému králi. „Jste v bezpečí.“
Vladan kývl. „Děkuji,“ zachraptěl.
Z kruhu přihlížejících vyklouzl muž a přistoupil k Vladanovi. Ten stiskl dítě pevněji. Jen na okamžik, ale královna měla pocit, že jí tím gestem zlomí srdce. Jestli někdo něco rychle neudělá.
„To je můj léčitel, Zdislav. Podívá se na vás.“
„O mě nejde,“ řekl král. „Pomozte dceři.“ Ale pořád princeznu nehodlal dát jen tak z rukou. „Nemohu uvěřit, že jsi přišla.“
„Říkal jsi něco o stonásobné odměně a o tom, že jsi mým dlužníkem,“ odpověděla.
„Vypadá to, že můj dluh vůči tobě už dosahuje tisícinásobku,“ zamumlal Vladan. Potom se otočil k hradu. „Obávám se, že tě budu muset požádat o odložení splátek.“ Pak se na ni podíval, jako kdyby čekal, že od něj bude chtít nějakou zásadní část těla.
„Hm,“ prohodila zamyšleně královna. „Řekla jsem tvým bratrům, že proti nim nepotáhnu. Doufám, že ty jsi jim v tomto směru nic neslíbil.“
Vladan přimhouřil oči.
„Koneckonců, byla by škoda vléct se sem pro nic za nic.“
Během chvíle se ukázalo, že Vladan je přece jen ochotný dítě předat do péče mistra. S batoletem v náručí se špatně obléká brnění.