11. U oběda

„Polévka už je studená,“ hartusí babi. „Musím ji ohřát. Zatím si všichni umyjte ruce.“ Co tě to, Stando, napadlo, lézt do kurníku,“ nechápe. „Slepice už tam léta letoucí nejsou, ale ještě tam je asi jejich trus a možná tam mohou být i čmelíci.“
Čmeláci tam žádní nejsou, babi,“ hlásí Stáňa.
„Já nemyslím čmeláky, ale čmelíky.“
„Babi, co to jsou ty čmelíci?“
„To jsou roztoči, kteří vypadají podobně jako klíšťata, ale jsou menší a pijí slepicím krev.“
„A mně zase pije krev Standa. Ty se neumíš ozvat, když tě voláme?“ zlobí se děda.
„Víš, dědo, kdybych se ozval, tak bych prozradil svou tajnou skrýš. Čekal jsem, až odejdete, že pak hned půjdu domů, ale vy jste se neměli k odchodu,“ smutně vysvětluje Stáňa.
„No, tak to chápu,“ povídá smířlivě děda a v očích se mu zableskne porozumění. „Víš, měli jsme už o tebe strach. Ale musím uznat, skrýš to byla dobrá, nikoho nenapadlo tě tam hledat. A neboj se.

Ne, nebude trest za vinu,
za tuhle tvou klukovinu.
Žádné volání: ó běda,
nezazní dnes u oběda,“
zaveršuje děda, lišácky mrkne a popřeje všem dobrou chuť.