14. Indiánský den

„Vstávat!“
Staník na vteřinku pootevřel jedno oko a hned se zachumlal do deky.
„Povídám, sluníčko už vstalo, nenechte se zahanbit. Rychle. Vstávat.“
„Nám se nechce,“ kňourá Kája.
„Vstávat, čeká vás indiánský den.“
„Hm, to vypadá slibně.“
Za chvíli byli oba na nohou.
„Dnes se o sebe musíte postarat sami. K dispozici budete mít jen, co dá příroda. Zajděte do obory. Nasbírejte vše, co se dá jíst a houby, jestli se vám připletou do cesty. Pro vodu musíte do studánky v modřínové aleji. Tady na jabloni je hnízdo. V něm jsou čtyři slepičí vajíčka. Každý si tam pro dvě vyleze. Dolů opatrně, vejce jsou křehká. Jestli se nějaké rozbije, bude hlad.

A pozor, na rozdělání ohně nesmíte použít sirky ani papír. Doporučuju použít osvědčenou březovou kůru. K dispozici každý máte nůž a sekyrku, kotlík, ešus, lžíci a dohromady jednu pánev. V plátěném pytlíku je trochu kukuřičné mouky. V keramické misce je sádlo a v té druhé sůl. Až budete po snídani, tak mne zavolejte.“
„To dáme,“ řekla odhodlaně Kája. Z borůvčí, maliní a listů jahod si uvaříme čaj a k tomu usmažíme kukuřičné placky.
Brzy byla v kotlíku voda, vejce bezpečně u ohniště. Ale jak rozdělat oheň?
„Mám nápad“, zajásal Staník a odběhl.

„Co to táhneš?“ vyzvídá Kája.
„Říká ti něco zvětšovák?“
„Jasně, tím se dřív zvětšovaly fotografie, když ještě neexistovaly digitální.“
„No vidíš, tohle je část ze zvětšováku. Uvnitř je soustava skleněných čoček. Děda mi vyprávěl, že jako kluk se jím s tím podařilo propálit díru do dřeva. Třeba se nám s tím podaří rozdělat oheň.
„Tak pomůcky už máme. Snad se nám to povede.“

Sluníčko naštěstí pěkně pálilo. Nastavili trubičku tak, aby na ní dopadaly sluneční paprsky. Pod ní byla suchá kůra a vysušený troud, který jim dal děda. Už jim začalo kručet v břiše a pořád žádný plamínek.

„Sláva! Konečně! Už to hoří. Opatrně přikládej malé třísky. Tak, teď už můžeš větší kousky dřeva.“
Kája začala vařit. V ešusu rozmíchala trochu vody, mouku, sůl a dvě vajíčka. Standa jí zatím z tenkého prkýnka udělal obracečku. Potom udržoval ohýnek mezi dvěma rovnými kameny. Na ně Kája položila pánev, rozpustila v ní trochu sádla a smažila placičky. Vypadaly jako lívance. Moc jim oběma chutnaly.
„Mám nápad: Doneseme ochutnat taky babičce a dědovi.“

„Hm, dobře jste to uvařili,“ pochutnával si děda.
„Dobré. Připomíná mi to maté,“ přidá se babička.
„Co je to maté?“ ozve se Staník.
„Maté je nápoj z cesmíny paraguayské, něco jako čaj,“ poučuje ho Kája.
„Nápoj a kukuřičné placky, v čem jsou si podobné?“ nechápe Stáňa.
„Oboje má chuť po kouři,“ směje se babi.