Příliš hlučná samota

Od setkání v bažině uplyne týden.
Týden zimy, s kašlem, který přichází, kdykoliv zažehnu jiskru magie.
Týden nespavosti, vaření lektvarů. Martin v mých snech je jak hořící dům. Láska pálí jak křivá přísaha
Týden samoty. Promlouvají ke mně kořeny stromů. Vražedkyně.

Karel znovu přichází, když táhnu vědro z potoka, dlouhé rukávy nasáklé. Nepomáhá mi.
„Vypadáš jako maškara,“ říká suše.
Druhý den přináší vědra dvě, se stížnostmi na bolavá záda. „Stáří,“ zasměju se krutě.
Pak mlčky hledí, jak dávím do listí po pokusu zapálit oheň.
„Dobře ti tak,“ ucedí.
Když odejde, připravím mu byliny na bolest.
Nenávist je lepší než osamění.