První vzpomínka

Moje první vzpomínka patří špinavému sněhu smísenému s rozmoklým blátem, který se lepil na velká gumová kola mého "sporťáku", když se mnou maminka vyrazila rozestavěným letňanským sídlištěm přes spoustu prken překlenujících díry v chodníku do úterní fronty u místního řezníka.

Samozřejmě jsem tehdy nemohla vědět, že je úterý, že ta mokrá špinavá hmota na kolečkách mého kočárku je sníh, ani to, že maminka chodí pro maso právě v úterý proto, že jindy by v řeznictví nesehnala nic, snad kromě sádla a nějakých konzerv.

Seděla jsem v kočárku a koukala na lidi, na jiné mámy s dětmi, které se jich držely za ruku, a s velkými kostkovanými nákupními taškami trpělivě čekající ve frontě s nadějí, že na ně ještě zbyde nějaký ucházející kousek masa. Koukala jsem na obrovské jeřáby tyčící se nad rozestavěnými paneláky, na drátěné ploty a plechové ohrady, na rozježděný sníh a bláto na betonových panelech položených provizorně na zem jako náhražka chodníku.

Když jsem byla větší a stěhovali jsme se s rodiči z Letňan na Břevnov, tahle betonová náhražka cesty do našeho řeznictví tam ještě byla. I ten jeřáb.