27. Na zastávce

Konečně vylezli z lesa. Pěšinku přeťala úzkokolejka. Kroky se uzpůsobily vzdálenosti pražců.
Déšť bubnuje do střechy zastávky, která je celá z vlnitého plechu. Při zadní stěně prkno jako lavice. Všichni do jednoho se třesou zimou. Už se trochu vydýchali.
„Vlak jede až za hodinu a půl,“ oznamuje děda.
„To je jedno. Hlavně, že už jsme z toho lesa pryč.“
„Takovou bouřku jsem ještě nezažila,“ vylévá Kája vodu z bot.
„Však já taky ne,“ přidá se děda.
„Všichni převléct do suchého,“ rozkazuje babi.
Rozevřou batohy.
„Já tady nemám ani kousek suchý,“ oznamuje Kája, která vyndavá oblečení na lavici.
„Já taky ne,“ hlásí Standa.
„Já mám suchý jenom svetr,“ konstatuje babička.
Ždímají mokré oblečení.
„Stando, vezmi si moje triko s dlouhým rukávem a ty Kájo moji mikinu. Já si vezmu tepláky,“ doluje děda jediné suché kousky. „Nepromokly jen díky tomu, že jsem je zabalil do celty a s tou je nacpal do báglu.“
„To byl dobrý nápad.“
„Díky, dědo.“

„Něco tady pro vás mám,“ usměje se babi a vytasí se s plastovou krabicí. Každý dostane naplněnou bagetu a pár sušenek. Chutná jim víc, než nejvybranější delikatesy.
Konečně zahoukání vlaku.
„Myslím, že na tenhle čundr jen tak nezapomenete,“ povídá děda, když už sedí ve vagonu.
„Máš pravdu,“ ozve se trojhlasně.