Za hranice

Přístupnost: od 15 let
Upozornění: vulgarismy, prostředí bídy a utrpení, naturalistické
Poznámka: volně navazuje na mou letošní padesátkovou povídku Hippokratova přísaha, ale k přečtení není potřeba její znalost. Alternativní universum Harryho Pottera zasazené do čistě mudlovského světa, v němž hlavní postavy figurují v roli lékařů a zdravotníků.

Táborem Dagahaley se rozléhaly hlasy žen umravňujících hejna dětí, někde v dálce rachotily dieslové generátory, z bambusových přístřešků zněl smích i pláč, tenkými stěnami stanů pronikaly výkřiky bolesti a nad tím vším se nesl bzukot much a komárů.
Na obzoru nekonečné pouštní roviny se horce tetelil vzduch.
V likusásích bylo bez funkčních ventilátorů na padnutí.
Něco jako propocené triko Black už dávno neřešil. Antiperspirant byl v pětačtyřiceti stupních Celsia účinný asi jako pantofle ve sněhové závěji. Pot z čela vsakovala bavlněná čelenka, kterou měnil každé tři hodiny, a dlaně pod gumovými rukavicemi i přes vrstvu pudru nepříjemně vlhly. Pokaždé, když ten latex sundal, divil se, že mu mezi prsty ještě nenarostly plovací blány.
Dlouhé operační výkony tu připomínaly práci v neklimatizované drůbežárně. Plánované zákroky se kvůli vysokým teplotám prováděly v noci, občas ale bylo potřeba jednat bezprostředně. Na některém ze tří provizorních sálů končili především muži zranění v bojích a náhlé břišní příhody. Ostatní případy se řešily buď v obyčejných ordinacích vybudovaných ze stavebních buněk, v čekárně, kterou udělali z obrovského PVC stanu, nebo v samotných příbytcích uprchlíků.
Muž, kterého dnes přivezli do tábora spolu s třiceti dalšími utečenci, se účastnil přestřelky na keňsko-somálské hranici. Domorodci byl vnímán jako muž, proto jej vybavili samopalem a poslali do války, Evropan by ho však nazval spíše chlapcem. Bylo mu dvanáct let.
„Zatracený svinstvo!“ ulevil si Black, když z jeho jaterní tkáně vylovil kulku. „Tenhle kluk by měl hrát basket s kámošema nebo pařit na playstationu. Nebo někde na tajňáka kouřit cigáro a prohlížet hanbatý časopisy. Místo toho ze sebe nechá udělat cedník.“
„Tlak jde dolů,“ oznámila doktorka Abeilleová přes propocenou roušku a natáhla se po ovládání kyslíkového přístroje, aby zvýšila průtok inhalační směsi. Pak sebrala ze stolku po své levé ruce ampulku, nabrala do stříkačky její obsah a poslala ho do infuzéru. „Podávám další miligram noradrenalinu. Krevní ztráta 1820 mililitrů. Pokud překročí 2 litry, dám mu ještě jednu negativní nulku. Byla bych ale ráda, kdybych nemusela. Máme jí dost málo.“
„Už to bude,“ uklidňoval ji i sebe Black, hodil pinzetu do misky na použité nástroje a vzal do ruky jehelec. „Zbejvá sešít cava inferior a lobus dexter. Do pěti minut končíme.“
Jediná instrumentářka v tomhle ubohém špitále právě vypomáhala na vedlejším sále, kde kolabovala žena po těžkém porodu. Sálové sestry tu neexistovaly. Pokud byl chirurg doposud zvyklý, že ho někdo obsluhuje, musel se smířit s tím, že tady mu takový luxus nikdo nedopřeje. Operoval výhradně sám a společnost mu dělal pouze anesteziolog, který měl dost své vlastní práce.
„Tlak 75/50, puls 105. Krevní ztráta 2050 mililitrů. Dávám mu jednotku negativní nuly,“ zahlásila Abeilleová neutrálním hlasem.
Black na to nijak nezareagoval. Soustředil se výhradně na šití.
„Tlak 60/40, puls 140. Upadá do šoku. Transfúze nárazem. Přidávám 500 mililitrů plasmy.“
„Marie, počkej s tou plasmou. Cava inferior je zasvorkovaná, krev se městná v břišních orgánech. Až to uvolním, srdce se naplní a oběh se vrátí do normálu. Třicet vteřin.“
„Rozumím. Odkládám plasmu a nechávám dokapat krev.“
Za pětadvacet sekund Black dokončil poslední steh, odhodil jehelec se zbytkem hedvábí, sundal z vyspravené žíly peánu a vydechl vzduch, který celou dobu nevědomky zadržoval.
Abeilleová mu přes chlapcovu hlavu věnovala dlouhý pohled, v němž se krátce mihla jiskra.
Pak oba současně uhnuli očima k monitoru životních funkcí.
„Tlak 85/60, puls 100. Pacient stabilní.“
„Paráda. Snad jsem z něj vyndal všechno. Zavírám.“
„Dobrá práce, Siriusi.“
„Nápodobně, Marie.“

Přenosný větrák v rohu společenské místnosti jel na plné obrátky, přesto se oba silně potili a snažili se šetřit jakýmkoli pohybem. Dokonce i jejich dech byl mělký a úsporný.
„Že zrovna v únoru budu zažívat tropický noci, o tom jsem nikdy nesnil.“
„A o čem jsi snil?“
„Když jsem byl malej kluk, přál jsem si mít obrovskou farmu a jezdit s traktorem. Jako teenager jsem chtěl pilotovat letadla.“
„A nakonec je z tebe chirurg v uprchlickém táboře.“
„Jo. Člověka občas vítr zavane do nezvyklejch míst.“
„Proč zrovna Keňa? Proč sis vybral tohle místo?“
„Nevybral. Přidělil mi ho koordinátor z londýnský pobočky MSF. Nejspíš kvůli mýmu působení v armádě. O tomhle místě jsem nevěděl vůbec nic, dokud jsem nepřijel. A čas od času mě napadne, že by bylo fajn zase vůbec nic nevědět.“
„To chápu.“
Marie nalila do dvou panáků to, co zbylo po ostatních.
Sirius zhluboka nasál svůdnou vůni karamelizovaných rozinek a pak rozhodným gestem odsunul panák do středu stolu.
„Všimla jsem si, že tu jako jediný nepiješ alkohol. Náboženské přesvědčení nebo závislost?“
„Abych to řekl kulantně, tak už jsem si svoje vypil.“
„Čili abstinující alkoholik.“
„Dva roky.“
„Co tě přimělo přestat?“
„Nevím. Prostě jsem přestal.“
„K tak zásadnímu kroku obvykle vede zásadní důvod. Musíš přece mít nějakou motivaci.“
„Co takhle dobrej pocit, když se ráno probudíš a nemáš kocovinu?“
„Na to, abys neměl kocovinu, stačí 600 miligramů magnesia, Coca-cola a cheeseburger.“
Sirius se krátce, štěkavě rozesmál. Pak zvážněl. Při pohledu do Mariiných pronikavých očí mu ani nic jiného nezbývalo. S touhle ženou se vtipkovalo břitce a bleskově. Anebo vůbec.
„Připomínáš mi jednoho člověka, kterýho...“
„...máš rád?“
„...jsem znal. A měl rád. Tak nějak. Asi.“
„Mluvíš o něm, jako by už –“
„Mám pocit, že je to nejmíň milion světelnejch let, a přitom jsou to jenom dva roky, co jsem ho viděl naposled.“
„Chybí ti?“
„Zřejmě jo, když o něm mluvím. Jo, kurevsky moc mi chybí. Stejně jako jiný lidi, který si mě pamatujou ještě jako namachrovanýho debila, co se rve na sále s anesteziologem, chlastá první ligu a nepromarní jedinou šanci dostat se holce pod sukni.“
„Namachrovaný jsi pořád,“ ušklíbla se, poslala do hrdla svůj řádně zteplalý koňak, hned vzápětí polkla i ten jeho a oba panáky složila do sebe. „A upozorňuju tě, že jestli se někdy budeš chtít porvat na sále, tak prohraješ. Ovládám krav magu.“
„To je to umění sebeobrany, který využívá všechno, co je zrovna po ruce?“
„Jo. A vzhledem k tomu, co všechno má anesteziolog při výkonu práce po ruce, ti silně nedopručuju pokoušet štěstí.“
Sirius si živě představil, v jakém stavu by se asi nacházel člověk umlácený kyslíkovou bombou, a shledal, že na tenhle druh riskování už je přece jenom starý.
„Jdeme spát?“ navrhl smířlivě a vstal od stolu.
„K tobě nebo ke mně?“ odpověděla otázkou a zůstala klidně sedět.
Sirius na ni vrhl pohled plný neskrývaného překvapení.
„Myslím, že kdyby měl ten člověk vagínu, tak by ses s ním přesně v tuhle chvíli vyspal.“
Překvapení v jeho obličeji vystřídal šok.
„Z mého pokoje je toho méně slyšet. Utěsnila jsem okno infúzní kanylou.“
Šok zvolna přecházel ve výraz uznání.
„Tak na co čekáš? Na formulář informovaného souhlasu? Ty nám minulý týden došly a Brian z administrativního tvrdí, že nové budou, až dorazí z Nairobi barva do tiskárny. Ještě štěstí, že farmaceutická logistika nefunguje stejně jako zásobování kancelářskými potřebami, protože –“
Zbytek Mariiny věty zazněl do Siriusových úst a vůbec mu nebylo rozumět.