Včelař

MILA MARUSKO PRIJED NA NEDELI – K VECERI SVICKOVA A TVUJ MILOVANY KOLAC – PREDTIM POMOC S VYKLIZENIM PUDY – MOZNA POROSTOU I HOUBY – TETA LADA
DORAZIM RANNIM VLAKEM – VECER MUSIM ODJET – RANO PREDNASKY – MARIE

MOC DEKUJEME ZA POMOC – TY ULY BYCH SAM S MAMOU NEPRESTEHOVAL – ALE HORELY VYBORNE – EDA
NENI ZA CO – SKODA JICH – KDYBY NEZPLESNIVELY MOHLY SE JESTE HODIT – ALE STRYCEK MUSEL BYT SILAK – JESTE TED ME BOLI ZADA – MARIE
JEDEN JSEM ZKOUSEL ZVAZIT – MEL PRES 45 KG – UF – EDA
***
Na svou úlovou anabázi z dob vysokoškolských studií jsem si znovu vzpomněla, teprve když jsem začátkem osmdesátých let dělala rozhovor s jedním zcela bezvýznamným postarším včelařem do jednoho zcela bezvýznamného měsíčníku pro milovníky přírody.
Po rozhovoru, který probíhal nad hrnkem čaje s medem a vynikajícím domácím medovníkem, mě napadlo (snad i proto, že jen o několik dnů dříve se můj milovaný bratranec potřetí oženil) se na ty úly zeptat. Když jsem včelaři popsala, jak vypadaly, zeptal se, kolik tak asi vážily. Po mé odpovědi („Pětačtyřicet kilo – nebo tak něco.“) se usmál a vyřkl svůj ortel: „To musely být moravské univerzály. Jejich autor mě kdysi dávno učil... Nebyl váš strýček náhodou z Moravy nebo z Vysočiny?“
Přisvědčila jsem.
„On je to dobrý úl do hor, vydrží i velký mráz...“
„A co ten váš učitel? Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak se vymýšlí nový úl. Cítím ve vzduchu zajímavý příběh!“ zasmála jsem se.
„Zajímavý jistě, ale já vám moc nepovím. Neznal jsem pana inženýra zase tak dobře, abych o něm mohl vyprávět.“
„Když mi řeknete, jak se jmenoval, třeba něco najdu v archivech.“
„Savvin. Dvě jednoduchá vé. Všichni mu říkali Jiří, ale byl vlastně Georgij. Víte, on byl Rus. Přišel sem někdy začátkem dvacátých let –“
„Panebože!“ přerušila jsem ho zprudka. „Nechcete mi, doufám, tvrdit, že zašel na otravu drceným sklem, že ne?!“ A před očima se mi vznášela tvář starého komisaře.
„Jak vás to, propána, napadlo? Pan inženýr zemřel asi před čtyřmi lety. Byl jsem mu na pohřbu, a pokud vím, zemřel přirozenou smrtí. Bylo mu už přes osmdesát....“
„Ještěže tak. Ale něco si o něm snad pamatujete, ne? Nemyslím do novin, ale mě by to docela zajímalo,“ usmála jsem se a tvářila se, že jsem předtím nic neřekla. Včelař se zatvářil podobně, napil se čaje a ponořil se do vzpomínek.
„Tak počkejte. Já začal studovat... na podzim třicátého pátého roku. V Brně na Vysoké škole zemědělské. A v příštím roce zemřel pan profesor Soudek. To byl skvělý odborník, přednášel nám včelařství a hedvábnictví. Věčná škoda, nebylo mu snad ani padesát... A právě po něm to převzal tenhle pan inženýr Savvin. Mezi námi – dvakrát šťastná volba to nebyla. O včelách sice věděl první poslední, ale o hedvábnictví nic. Navíc pracoval v Židlochovicích, ve výzkumné stanici. Bylo toho na něj pak moc. Dokonce nechal školní včelstva přestěhovat, aby se o ně vůbec mohl postarat. Na škole skončil někdy po válce a zůstal pak až do důchodu v Židlochovicích.“
„A nevíte, kde byl předtím? Nebo kde studoval?“
„Asi v Praze,“ zabručel. „Možná na čvutu. Nechcete se jít podívat na úly?“
„Ráda. A zůstalo po něm, tedy kromě toho úlu, ještě něco?“
„Ještě udělal přidávací skříňku.“ A na můj nechápavý pohled nevlídně doplnil: „To se používá, když chcete ke včelstvu přidat novou matku. Tady doleva a pozor na kameny, kloužou.“
„Díky. Máte to tu jak v pohádce. A jak staré jsou tyhle úly? Že je máte tak stranou...,“ změnila jsem raději téma.
„Ty jsou po prapradědovi. Dneska už v nich včely nemám. Ale všechny děti z okolí se na ně chodí koukat,“ usmál se a po předešlé mrzutosti nezbyla ani stopa. „Proto jsou tak stranou, aby na ně bylo od plotu dobře vidět.“
„Víte, že se ani nedivím? Jsou nádherné! ...ale já už budu muset jít, jinak mi ujede poslední autobus,“ dořekla jsem s pohledem na hodinky.
„Škoda. Tak pojďte, kousek vás doprovodím.“
„Děkuji... Mějte se tu dobře, vy i vaše včely. Na shledanou!“
„Na shledanou. A dobře dojeďte!“
***
Teprve o mnoho let později, dlouho po listopadu jsem se dozvěděla, že Savvin pocházel z jakési stanice v Oblasti vojska Donského, že za občanské války sloužil v Dobrovolnické armádě, že do Československa přišel přes Krym a Konstantinopol nebo že skutečně studoval na ČVUT, konkrétně Vysokou školu zemědělského a lesnického inženýrství. Včelaření a apidologii se věnoval soustavně, jednu dobu dokonce externě spolupracoval s Antonínem Schönfeldem. Kromě navržení onoho úlu a té prapodivné skříňky se věnoval výzkumu života včel a včelstev, zabýval se jejich parazity i technikami odebírání včelího jedu. K tomu všemu ještě působil v redakcích dvou včelařských časopisů. Docela slušná bilance – a to sem přitom přišel jako pětadvacetiletý študák bez koruny v kapse a aniž by uměl slovo česky.